Web K��i a M�i

Z Buenos Aires jsme se rovnou vydali do Tigry - delty řeky Paraná a nedaleké rekreační oblasti. Podle průvdců je to skutečná oáza klidu, kde si lze pronajmout chatku a skrýt se před hektickým světem velkoměsta. Ale to nesmí být Velikonoce... Na hlavním vlakovém nádraží i na výchozí stanici prý romantického vláčku Tren de la Costa je ovšem apokalypsa. Během romantické trasy podél řeky Paraná stojíme na jedné noze a většinou ne vlastní. V poledne nás vlak spolu s tisíci rekreacechtivých Porteňos (obyvatelé BsAs) vyplivl do řvoucí "oázy klidu". V informacích jsme se dozvěděli ne úplně překvapivou informaci, že veškeré ubyrování je plné, takže hurá do kempu. Chvíli jsme bezradně seděli před nádražím, dali si colu a poté jsme se postavili do fronty na loď. Ta se naštěstí mezitím smrskla na polovinu. Nasedli jsme na stylovou loď firmy Interisleňa a po 20 min plavby jsme vystoupili na molo kempu LYFE. Kemp je celkem kulturní, vykoupali jsme se v kalné řece, lodě dělají pořádné vlny, přečkali jsme večerní bouřku a večer sedíme na břehu a koukáme na lodě.

Fotky

Ráno jsme vyrazili lodí zpět do města Tigra nakoupit a zkouknout maily. Po zkušenosti s ubytováním v Tigře jsme se rozhodli si bydlení v Iguazú najít a rezervovat dopředu. Opravdu se to povedlo, telefonicky jsme si zamluvili dvě místa na dormu v hostelu s bazénem. Další plán byl buď si vyjet lodí a cestou se v deltě někde naobědvat, ale to bychom museli ve městě čekat až do odpoledne, takže jsme se rozhodli, že se vrátíme do kempu a půjčíme si kajak. U kempu si ještě dáváme oběd - parilla para dos. No, alespoň mám splněno, ani tady mi skopové nechutná.

Po obědě si jdeme půjčit kajak. K půjčovně musí Míša přebrodit přes potok, voda mu sahá po pás. Pod pojmem kajak dostáváme žlutý otevřený plasťák a dvě pádla. Uvést ho do pohybu je docela fuška, ale projížďka po řece je celkové pěkná, zvlášť když nás houpou četné lodě. Po návratu do kempu nás silně znervózněla výška hladiny na loukách u kempu. Dobře to dopadlo, náš stan ještě neplaval, ale musíme ho před stoupající vodou přestěhovat na nejvyšší místo kempu. Zanedlouho se celý kemp smrskne asi na jednu třetinu své původní rozlohy a voda se zastaví asi 5 cm pod kritickou hranou, za kterou už bychom všichni plavali. Nejnebezpečnějsí jsou projíždějící lodě, které zvedají vlny, jež hrozí přelít se přes kritickou hranu. Každou chvíli se šíří různé zvěsti, kam až má voda stoupnout a že poslední loď, kterou je možné Tigru opustit jede za hodinu, že ženy a děti se v nejhorším mohou schovat v jídelně apod. Tak jsme si vzali plastové židle, postavili je na betonový plácek nad řekou a pozorujíce stoupající hladinu jsme vyprázdnili jednoho mendozského Malbeca. Nakonec jsme spali v suchu. Byl to prostě jen trochu vyšší příliv.

Fotky

Ráno jsme sice omylem vstali o hodinu dřív, ale zase jsme alespoň chytli loď po osmé hodině. V přístavu v Tigře ještě chvíli pozorujeme "olejovky" - velké kníraté ryby, které spokojeně plavou v olejových skvrnách mezi loděmi. Vlakem jsme se přesunuli do Buenos Aires, z nádraží autobusem na letiště a v jednu odpoledne jsme vzlétli s poloprázdným strojem McDonell-Douglas směrem k Iguazú. Díky mé noze jsme získali prominentní místa hned vpředu.

Po vystoupení z klimatizované letištní haly v Iguazú nás udeřilo téměř čtyřicetistupňové vedro. Za 15 ARS/os nás místní dopravce odvezl minibusíkem až do hotelu v Puerto Iguazú, které bylo od letiště vzdáleno asi 15 km. Po zkušenosti z Tigry jsme měli rezervované 2 postele v dormu v příjemném hostelu Iguazú Falls. Hostel je příjemný se zahradou, venkovní kuchyní a malým bazénem, do kterého se ihned vrháme. K večeru jsme se vydali zjistit podrobnosti o dopravě k vodopádům a nakoupit večeři. Mezitím se dokonce uvolnil double room, takže se stěhujeme do vysněného "luxusu na závěr". Večer jsme si udělali špagety s česnekem a rajčaty, konečně jsem vyhrála kostky a spát.

Fotky

Měli jsme v plánu vstát rozumně, abychom někdy po osmé vyrazili do národního parku, než bude vedro. Vstáváme v devět a zvolna snídáme. Místo obvyklé marmelády je k snídani k mé neradosti dulce de leche. Tento tradiční sladký karamelový krém se dá jíst jen ve stopovem množství. Ale Míša je spokojen.

Po desáté jsme vyrazili na autobus do parku. Slevu pro handicapované jsem neukecala, ale alespoň nás odvezli golfovým vozíkem k vláčku. Park je skutečně dokonale uzpůsoben pro handicapované. Slečna nám vysvětlila, které stezky jsou pro nás, vzhledem k mému handicapu, vhodné. Že se chystáme na vyjížďku lodí jsme jí radši zatajili. Vláček nás svezl k první stezce ke Gargantua del Diablo. Dopajdala jsem se 1300 m po železných lávkách až k vyhlídce přímo do Ďáblova chřtánu - hlavního vodopádu. Cestou jsme ve vodě viděli kajmana, ale pojali jsme podezření, že je gumový, protože se ani nehnul. Cestou zpátky byl na jiném místě, ale stejně nehybný - asi ho přemisťují.

Druhá stezka nás měla především dovést k přístavišti lodí. Bohužel jsme zvolili špatný směr a šli ji celou, za což by mě pan doktor asi nepochválil. Celí zpocení jsme dorazili k přístavišti. Dostali jsme vestu a nepromokavý loďák na věci, usedli do člunu s dvěma silnými motory a mohlo se jet. Nejdřív nás něžně smočili ve vedlejším vodopádu a pak v tom hlavním. Žádné ponoření do vodní tříště, jak to inzerují letáky, pěkně do proudu. Ještěže jsem měla nohu v igelitu. Celí zráchaní, ale osvěžení jsme se vrátili k výchozímu bodu tras a tady už jsem se potupně nechala naložit na invalidní vozík. Nechala jsem se vyvézt k horní vyhlídce na vodopády, cestou se nám pod nohy/pod kola pletou drzí coatí zkoumajíce, zda nám neupadlo něco k jídlu. Coatí nejsou žádná plachá zvířátka, naopak jsou pěkně drzí - je zakázáno je krmit, protože, jak píše průvodce, tato zvířátka "may and will bite you" (neboli "mohou vás kousnout a také to udělají"). Potom už se jenom dopravujeme vláčkem k bráně parku a autobusem zpět do Puerto Iguazú. Na rohu jsme si dali senzační zmrzlinu a doma jsem se se svým oteklým kotníkem vděčně vnořila do hotelového minibazénu.

Fotky

Probudili jsme se opět v krásných půl desáté. Po snídani jsme chvíli spekulovali, jestli se dnes nezůstaneme válet u bazénu, ale nejsme tady na rekreaci, takže do práce. Autobusem jsme vyrazili do města Foz do Iguazú a odtud na brazilskou část vodopádů. Na argentinské straně hranice musí projít pasovou kontrolou všichni včetně místních, takže autobus na nás čeká, ale na brazilské části vystupují už jenom turisté a místní mohou projít bez kontroly. A na nějaké blbé gringos se autobusák může vykašlat, že, takže čekáme na další spoj. U pasové kontroly vyplňujeme tradiční formulář (jak se jmenujeme, odkud jsme, co budeme v Brazílii dělat, číslo bot a jméno matky za svobodna...), který si musíme pečlivě uschovat pod pohrůžkou pokuty 600 USD. Tady to není žádný holubník, jako ten náš Schengen... Poté sedíme asi hodinu ve čtyřicetistupňovém vedru v prachu cesty, přesouvajíce se s jediným stínem kovové tabule a čekáme, až pojede ten správný autobus. S ním potom pronikáme hluboko do poměrně velkého města Foz do Igauzú. Na autobusovém terminálu se za pomoci Španělštiny a rukou a nohou domlouváme se zřízencem, který samozřejmě mluví pouze portugalsky. Lístky na další cestu platíme 20 pesovou bankovkou a zpět dostáváme 12 Realů. No však pojedeme i zpátky.

V NP platíme kartou 41 Reálů za vstup, za což se nám dostane letáčku s mapkou na recyklovaném papíře a můžeme se svézt otevřeným doubledeckerem k vyhlídce na vodopády. Stezky pro pozorování ptáků bohužel s mou nohou nepřipadají v úvahu, takže tukani nebudou. Při nástupu na 1200 m dlouhou stezku k vodopádům nás místní zřízenec varuje, že tam je hodně schodů – říkáme, že to nevadí a v duchu dodáváme: "Co to je oproti včerejším 5 km?" Cestou se brodíme všudypřítomnými ještěrkami, doprovází nás coatí. Hlavní atrakcí brazilské strany je vyhlídka na celkový komplex vodopádů. Odtud jsme vyjeli výtahem k východišti tras, prostudovali naučnou tabuli o místních geologických poměrech (hrana vodopádů se pohybuje ročně o 2,5-4 cm proti proudu řeky)a doubledeckerem vyrážíme zpět k bráně.

Cestou zpět autobusem jsme nejeli až do Foz do Iguazú a nechali jsme se vyhodit už poblíž křižovatky na hranici, kde jsme jenom přešli silnici a stopli si autobus do Argentiny. Na hranicích nás opět vyhodili z autobusu, brazilští celníci se ani nenamáhají opustit své kukaně, takže si pro razítko do pasu musíme dojít sami. Po návratu zase standardní program: nákup, zmrzlina, bazén, večeře, sedmička bíleho, kostky a spát.

Fotky

Nic dramatického. Ráno jsme zabalili, přičemž jsem zjistila, že jsem při stěhování z dormu zapomněla pohorky. Ty se naštěstí nakonec našly u paní uklízečky. Po telefonu jsme si objednali transfer na letiště, před odjezdem jsme se ještě jednou vykoupali a po 13 h jsme se odlepili od runwaye letiště. V 15 h jsme dosedli v Buenos Aires. Zvolili jsme stejný hostel jako při našem příjezdu. Sice už nemají místa na dormu, ale už se nám nechce nikam harcovat a bereme double. Na internetu jsme si našli Tango show a telefonicky si rezervovali lístky a šli na závěrečnou večeři do tenedor libre. Nebylo to špatné, ale Ricks´Café v Calafate se to nevyrovná...

Po večeři jsme se hodili do gala (rozuměj: vytáhli jsme z batohu to nejméně zmuchlané oblečení) a vyrazili za kulturou do Café Tortoni. Po počátečních zmatcích s rezervací jsme byli usazeni ke stolku s párem milých Poláků. Jedou Argentinu v kostce: Ushuhaia, Calafate, Bariloche, Salta, Iguazú, to vše letecky za tři týdny. Také vypadají poněkud uhlazeněji, asi to nebudou backpackeři... Ve 22,30 začíná představení. Tango od nevěstinců třicátých let až po nóbl sály, svižná dramaturgie, krásné kostýmy a živá hudba. Do toho ještě představení dvou gaučů s bubny a žonglování takovými šutry na provazech. Byli jsme velice spokojeni - důstojný závěr naší dovolené.

Letadlo nám letí až ve tři hodiny odpoledne, takže máme poměrně dost času zařídit vše potřebné na cestu. Vydatnou snídaní si vynahrazujeme tu snídani, kterou jsme si tady na začátku naší cesty kvůli časnému odletu do Ushuaii nemohli dopřát a pak už se rozbíháme do města – Káča sehnat poslední suvenýry a já, jelikož nejsem handicapován vyrážím zařídit směnu přebytečných valut a nakoupit suvenýry tekuté. V poměrně vzdáleném Carrefouru kupuji dvě vína, pro mámu dulce de leche a něco malého na cestu. Cestou v bance zjišťuji, že směnit chilská pesa nebude až tak snadné, jak jsem si myslel a tak vyrážím ještě do směnárny, která je pro změnu o tři bloky na druhou stranu.

Na avenidu le Mayo, odkud nám jede už známá výletní linka č. 86 tedy dorážíme o něco později, než bychom chtěli a tak jsme před příjezdem na letiště trochu nervózní. Dorážíme zhruba hodinu a půl před odletem, odbavujeme zavazadla, přičemž kvůli váze nechávám jedno víno a dulche de leche v spoluzavazadle, tak snad to projde. Dáváme si rychlý oběd v restauraci před vstupem ke gatům, já ještě odbíhám vyměnit zbylá pesa na eura, takže když projdeme bezpečnostním rámem (prošlo to!), už nás čeká mírně nerudný pán a žene nás až do letadla.

Alitalia (nejen) nás z neznámého důvodu opět rozesadila a tudíž musí intervenovat letušky – běhají po letadle a snaží se přemlouvat sousedy rozdělených párů k výměně míst. Vedle mě k našemu vzájemnému údivu sedí také Čech - mladý kluk, který byl v BA u rodiny. Domlouváme se, že se na noc s Káčou vymění, čímž si v konečném důsledku docela polepšil, neboť nám a asi ještě devíti sedadlům okolo nefungoval pořádně ten bavící aparát a nešly na něm tedy přehrávat filmy. Alespoň večeře že se vydařila.

Po snídani přistáváme v Římě, tentokrát ale nevysedáme skrz „chobot“, vyplivnou nás rovnou na plochu do autobusu, na což se svými sandály bez ponožek, kraťasy a košilí s krátkými rukávy nejsem zcela připraven. Venku mrholí a je asi deset stupňů. Na přestup máme asi půl hodiny, ale čeká nás nepříjemné překvapení – další kontrola s rámy, kde nám zabavují víno a dulce. Pokoušíme se ještě odbavit baťůžek jako zavazadlo, ale slečna od Alitalie nás odmítá nasměrovat do check-inu, neboť bychom prý nestihli letadlo. Na let nakonec čekáme další hodinu, nejspíš potřebovali s piloty dopít to víno...

Během tohoto čekání se dozvídáme, že naši, kteří nás měli vyzvednout ve Vídni, ráno v Brně zjistili, že táta nemá ani svoje doklady ani doklady od auta a vyrazili pro ně zpět do Ostravy. Ve Vídni se dozvídáme další instrukce – a to že nás vyzvedne Láďa a sraz s našima proběhne v Brně. A tak to i bylo. První dojmy z cest od nás schytal Láďa už v autě a pak při výborném obědě v Brně i naši.