Web K��i a M�i

V 10 h ráno jsme se nalodili na trajekt Naviera Austral a za hustého mžení jsme vyrazili do mlhy nad mořem směrem na město Quelón na ostrově Chiloé. Během pětihodinové cesty koukáme střídavě na moře a na Mission Impossible (to když už je na palubě moc zima). Přistání na ostrově Chiloé je pro nás po Chaiténu docela šok: barevné domy, lidi na ulicích, asfaltované silnice a autobusy jezdí každou hodinu. Rovnou tedy nastupujeme do jednoho z nich a necháváme se odvézt do hlavního města Castro. Ostrov Chiloé je zelený se spoustou vesniček a dřevěných kostelů, také se vyjasnilo a svítí slunko. Až na ty palmy to vypadá jako krajina kolem Mirošovic.

V šest odpoledne jsme dorazili do příjemného města Castro. Sehnali jsme levné ubytování u pána v hosterii Ñandú a dali si výtečnou večeři. Po bližším ohledání terénu jsme zjistili, že kajaky jsou momentálně vypůjčené a že to máme zkusit zítra brzy ráno v tetovacím salonu. Brzy ráno rozuměj v 11. Na severu v Ancudu ale prý mají kajaky také a stejně tam chceme jet na tučňáky, tak to zkusíme tam.

Fotky

Když jsme jednou na Chiloé, byla by hanba neprohlédnout si alespoň jeden z místních dřevěných kostelů. Když jsme v informacích zjistili, že do Dalcahue, kde jeden také mají, jezdí místní linky co čtvrt hodiny, je rozhodnuto. Předtím jsme ale ještě navštívili místní katedrálu. Zvenčí oplechovaný a nijak zvlášť vyhlížející kostel překvapivě uvnitř skrývá krásnou dřevěnou katedrálu. Zajímavé je, že oplechování je stylizováno do cihel a ne do všudypřítomných šindelů. Kostel je uvnitř vymyšlen tak, že světlo z kopule dopadá na oltář a celý kostel je krásně nasvícený. Také nás zaujala socha jistého svatého s ježíškem v náručí. Dřevěné nemluvně bylo totiž oděno do slušivých pletených bíložlutých dupaček a čepice - aspoň mu nebyla zima.

Z autobusového nádraží pro "rural" linky se za pár drobných necháváme odvézt do Dalcahue. Místní kostel je dřevěný i navenek, ubnitř je ale daleko prostší než ten v Castru. V zadním traktu mají malé "museo", v praxi místnost s "věcma, co jsme našli na půdě a vypadají starobyle". Snaha se ale cení, tak jsme jim do pokladny hodili pár drobných. Na nábřeží (Dalcahue leží v jednom z četných mořských zálivů a je zde přívoz na ostrůvek Achao) jsme poobědvali namazané housky, které zapíjíme džusem z místního obchůdku Barba Roja, který nám prodal pán vypadající přesně jako na vývěsce - s kloboukem, rudými vousy (barba roja) a divokým výrazem v tváři. Ještě chvíli pozorujeme cvrkot v přístavu a vracíme se do Castra, odkud nám jede autobus na sever do Ancudu.

V tomto přístavním městě jsme počtvrté odpoledne a hned začneme obrážet místní informační střediska, abychom si zajistili program. V národním informačním centru nám dosti neschopná paní dává tipy na ubytování a co se informací o tučňácích týče, doporučuje nám jet kamsi linkou a tam se zeptat. My ale víme, jak může vypadat doprava v Chile po sezóně, a tak tuto informaci okamžitě vypouštíme. Podobně to vypadá s mořskými kajaky: máme jet do Chepu (autobus tam jede třikrát týdně, nebo linkou směr Castro a potom pěšky po silnici cca 8 km). Sice jí přímo v kanceláři visí plakát inzerující agenturu, která kajaky má a provozuje, ale to jí nevyvádí z míry. V ulici, kde má být zmíněná agentura, jsme ale našli jenom smeťák, bandu školaček ve slušivých uniformách, pevnost a smečku polodivokých psů, kteří se pokoušeli zakousnout každé projíždějící auto.

Voláme tedy do Chepu, jak je to s těmi kajaky a dozvídáme se, že kajaky sice mají, ale normální říční. Tak to máme doma taky. Vydáváme se tedy na průzkum č. 2, jak za tučňáky. Informace se dost liší, někteří tvrdí, že tučňáci už odjeli, ale nakonec jsme byli úspěšní a u místní cestovky jsme si za 9000 CLP/os rezervovali na zítra výlet za tučňáky. Ubytovali jsme se u starého pána v rezidenci O'Higgins za 5000 CLP/os se snídaní a výhledem na moře a vyrazili jsme hledat agenturu, která, jak jsme zjistili v jiném infocentru, se přestěhovala. Tam se bohužel dozvídáme, že momentálně jim chybí instruktoři, takže hon za kajaky opravdu uzavíráme. Aspoň že budou ti tučňáci. Večer jsme se ještě prošli po městě a zapadli do místního grillu na lehce podprůměrné bifteky.

Fotky

Po snídani s výhledem na moře jsme se i s bágly přesunuli do cestovky, kde jsme batohy odložili a nastoupili do poměrně luxusního minibusu a načas (!) odjeli do cca 30 km vzdáleného Puňihuilu. Cestou jsme ještě vyzvedli naše spolucestující - 2 kanadské manželské páry na penzi. Bavíme se velmi družně, přeci jenom je to příjemné, popovídat si v jazyce, kde konverzace není limitována nedostatkem znalostí. Poté, co jsme zjistili, že jsou z Vancouveru, přišla i řeč na Arthura Haileyho, kterého dokonce jeden z pánů znal. Cestou se ještě od řidiče dozvídáme, jak se posunulo pobřeží po ničivém zemětřesení v roce 86.

Pinguinerie jsou na malých ostrůvcích kousek od břehu. Tady nás řidič předává místním rybářům, dostaneme vesty a výklad o tom, co všechno uvidíme a můžeme vyrazit. Rybář nás nakládá na malý vozík, kterým nás převeze k přes vodu k loďce (jeden z Kanaďanů trefně poznamenává, že takhle se vozili odsouzenci ke gillotině) a vyrážíme. Konverzace a výklad je opravdu zábavný: já a Míša umíme z cestovatelů nejlépe španělsky (!) a rybář nemá zuby. Komunikace je opravdu vtipná, když si myslím, že vím, co pán říká, překládám vše do angličtiny a za každou informaci dodávám "aspoň myslím, že to říkal". Cestou jsme tedy viděli tučňáky humboltovy i magellanovy, kormorány, jakési kachny a mořské vydry.

Po návratu do Ancudu jsme se vybavili zásobami na cestu do Puerto Montt a vyrazili na autobusové nádraží. Tam už na nás čeká dav školaček, které se vrací na víkend domů, ale my jsme měli i místenky, takže v narvaném autobuse sedíme. Na trajektu přes moře zahlédneme ještě několik tučňáků a černých delfínů.

V Pto. Montt se ještě na nádraží necháme odlovit paní nabízející ubytování u sebe doma za 6000 CLP/os. se snídaní. V podvečer jsme vyrazili do města shánět další informace, což nám značně zkomplikoval fakt, že v celém centru vypadla elektřina, a tedy i internet. Vyrazili jsme tedy na místní rybí tržnici Anglemo. Se zájmem prohlížím ryby všech druhů a tvarů i další mořské potvory, Míša se drží stranou. Po návratu do centra už elektřina funguje, takže po konzultaci s internetem volíme jako další destinaci městečko Pucón. Ještě jsme si zašli na večeři a za hustého deště se vracíme do domku, kde spíme.

Fotky