Web K��i a M�i

Vstali jsme před pátou – v 5:15 nás má nabrat autobus přímo v hostelu. Spolu s námi jedou i další tři spolunocležníci, přičemž až téměř do odjezdu se správce snaží posledního z nich vzbudit. Během nakládání bagáže se však opozdilec objevuje a můžeme vyrazit. Mikrobusík zprvu považuji pouze za svoz k řádnému autobusu, ale když nabereme po pár kličkách mezi Ushuaiskými hotely směr Rio Grande, už je jasné, že nohy si narovnám až jindy. Ještěže to není až tak daleko.

V Rio Grande nás už čeká daleko větší autobus – místo na nohy furt nic moc, ale opěradla už nemají anatomické výlisky na hlavu ve výši mých lopatek, takže si i já budu moci zdřímnout s hlavou opřenou. Pro zpestření cestu dostáváme k vyplnění imigrační a celní papíry obou k zemí.

Na pohled zajímavá přestala být Ohňová země ještě za tmy mezi Ushuaiou a Rio Grande, země kolem cesty je holá pláň olemovaná ploty. Takže první vzrušení je až Argentinská celnice. Autobusáci nás zkušeně řadí do správných front: po vystání první je nám odebrán pas, orazítkován jeden z papírů, které jsme vyplnili, pak jsme postaveni do druhé fronty, kde po přeťukání údajů z pasu nám tyto zase vrátili – jeden asi umí číst a druhý zase psát. A spousta národních symbolů okolo, včetně nálepky „Malvíny byly, jsou a budou argentinské“. Ta je tady hodně populární, je vidět, že tahle rána je tady hodně živá.

Zpátky do autobusu, pár kilometrů a podobné cviky na chilské celnici – znovuoražení jednoho papír, odevzdání jiného, zabavení jídla, atd. Mimochodem obě celnice si říkají San Sebastian i když tam krom budky nic není. V mapě to vypadá dobře.

Další zastávka je na oběd u prvního „motelu“ kousek za hranicí. Autobus vysype hromadu hladových turistů, kterým celníci zabavili případné jídlo – podle všeho dobře zaběhnutý rituál. Řidič s delegátem okamžitě zapadnou do kuchyně a můžeme přes sklo pozorovat, jak tam debužírují. My si objednáváme dvě hamburgresy – dvě opečená kolečka čehosi v housce (suché a bez příloh) – doplňujeme je kečupem a hořčicí, aby to bylo alespoň trochu poživatelné. Apropos nevím, co by se muselo stát, abych v tomto motelu vůbec pomyslel na přenocování. Automaticky se mi vybavuje Hitchkokovo Psycho.

Další zábavou po prašné silnici (na argentinské straně skončil asfalt) byl až trajekt přes Magalhãesův průliv v Porvenir. Trajekt kupodivu spolkl všechna čekající auta i tři autobusy a náklaďák s parním válcem na korbě. Z uzoučké horní paluby jsme pak pozorovali moře. Hned zkraje cesty se s námi přišel rozloučit náš první a zatím i poslední tučňák a o chvíli později ho zastoupilo několik v průvodcích inzerovaných černobílých delfínů Commersonových (česky též plískavice strakatá). Cesta byla překvapivě krátká; ani jsme si delfíny neužili a už trajekt přirazil k pobřeží pevninského Chile.

A další kilometry a hodiny jízdy. V jednom z jezírek kousek od cesty jsme shlédli hejno tak růžových skvrn, že to nemohlo být nic jiného, než plameňáci. V Punta Arenas nás přeložili do jiného autobusu a vypustili na hodinku se najíst. Vybíráme Chilské pesety – chvilka napětí u bankomatu, ale dobře to dopadlo – žádný limit podobný tomu argentinskému nemají. Tentokrát výborné hamburgery dojídáme ještě v autobuse, nicméně si slibujeme, že si dáme s dalším masem pauzu – hamburgery nám po tomto dni lezou i ušima.

V Puerto Natales jsme po výstupu z autobusu lehce bezradní – je deset večer (chilského času, takže už je hodinu tma), my jsme bez noclehu a hoteloví naháněči, které všichni zmiňují, nikde (asi už je po sezóně). Cestou do centra nás ale odchytila paní, jestli nechceme nocleh a my jsme na nabídku pokoje s postelí v ceně 8000$ (tedy cca 16USD) kývli. Vede nás podél stále omšelejších domků směrem z centra a asi o čtyři bloky dál se zastavuje u plechem obitého domku. Provází nás domem, obyvák, kuchyň, koupelna, ložnice, kde okolo velké dvoupostele je na každé straně asi třicet centimetrů prostoru. Naše mozky otupené báječným pocitem, že máme kde spát, teprve pozvolna začínají registrovat známky chudoby a nepořádku. Domek je sbitý z překližky a v zimě musí být téměř neobyvatelný. V ložnici páchne koberec, polštář je naplněný balicími plastovými bublinkami, takže příšerně šustí. No, do rána to přežijeme a po návratu z Torres najdeme něco jiného...

Paní je ale milá, snaží se nám o Torres povědět kde co a vaří nám čaj. Kolem jedenácté ještě přivede svou čtyřletou upovídanou dcerku. Chvíli před půlnocí rezultativně zavíráme před neodbytnou dcerkou dveře ložnice a jdeme spát. Snad nás nic nesežere...

Fotky

Nesežralo! Vstáváme s plánem nakoupit na trek, zajistit jízdenky do NP Torres del Paine a do El Calafate. V místním muzeu a zároveň turistických informacích (také je to jediný podnik otevřený před desátou) zjišťujeme, kde seženeme vše potřebné. Ještě chvíli se motáme po městě s cílem posnídat a po zhodnocení nabídky volíme "snídani před krámem". Na náměstí s parní lokomotivou za vydatného větru a ve společnosti několika toulavých psů snídáme housky se salámem. Nakupujíce jsme byli poněkud zneklidněni, protože sámoška nenabízela téměř žádné polotovary "Vitana vaří za vás." Při nákupu lístků do Calafate jsme vyzvěděli, že zde existuje ještě jedna sámoška Don Bosco. Museli jsme projít celou dlouhou ulici Don Bosco, která vede mezi nízkými domky někam do polí, abychom zjistili, že samoška je přímo v centru a Don Bosco se jmenuje. Tady už měli vše, co jsme potřebovali, a tak jsme po nákupu mohli v klidu vyrazit do našeho "slumu" zabalit.

Lístky do Torres jsme si nakonec nechali zajistit od naší bytné, která nám je zajistila se slevou a ještě si přišla na pěknou provizi. Během čekání na autobus nám bytná ještě snáší letáky a mapky a neustále brebentí. Autobus nás v půl třetí vyzvedl v naší ulici a po skoro třech hodinách nás vysypal na bráně parku. Cestou jsem prospala naše první (naštěstí ne poslední) lamy.

Zaplatili jsme vstupné 15 tisíc CLP/os a obdrželi výklad o trasách a chování v parku od strážce. Ten nám radí nejprve udělat okruh a pak si vyjít na Torres, že by mohlo být lepší počasí. Je to pravděpodobné, protože o moc hnusněji být nemůže. Od rána fouká, je zataženo a ač nad Pto. Natales nebe světlá a probleskuje sluníčko, nad Torres se drží mrak černý jak bota a z něj cosi padá. Od brány parku jsme se ještě svezli malým colectivem, které nás za 1000 CLP/os popovezlo 8 km ke kempu Las Torres. Sotva nás naloží, hned zase vysedáme, protože je třeba překonat úzký dřevěný mostek, který zřejmě nemá dostatečnou nosnost. Aby dodávka projela, musí sklopit obě zrcátka.

Kemp je poměrně luxusní u řeky, se stoly a ohništi, záchody a teplou sprchou. Včera jsem neměla odvahu se v koupelně naší hospedaje víc než vyčurat, a tak se s chutí nořím do teplé sprchy. Vaříme první místní těstoviny a po večeři se ukládáme. Usínáme mírně napjatí, zda nás nezašlápnou volně se pasoucí koně a do spánku nám silný vítr něžně třepe stanem.

Fotky

Světe, div se, ráno vstáváme do slunečného dne. Obloha je modrá, jen nad špicemi věží se drží mraky, ale než dosnídáme, vítr postupně sundá i je. Skoro jsme to stihli - když jsme už stáli nad troskami stanu, dorazil k nám pán s bločkem a vyměřil nám kempovné 7 000 CLP. Chybělo deset minut a byli bychom pryč. Ale za tu teplou sprchu a čisté záchody, proč ne. A když už to máme v ceně, použili jsme záchody ještě jednou.

Kolem čtvrt na deset jsme se vydali na vyhlášený okruh circuito grande. První etapu jsme naplánovali tak, že mineme campamento Serón a přespíme na campamentu Coirón. Trošku problém je, že toto tábořiště v letákové mapce není vůbec a průvodce je zmiňuje jako "closed, but free". Snad ho tedy najdeme a snad tam nikdo nenajde nás.

Cesta vede loukami a řídkým lesem a jak obcházíme masiv Torres, otevírají se nám nové výjevy a za každý trochu nudný úsek jsme bohatě odměněni. Kemp Serón leží na konci plochého údolí, kterým se vine řeka, která na druhém konci protéká širokým kaňonem, v kterém tvoří rychlou a pěknou kaskádu. Při pohledu na ni nás zasvrbí mozoly od pádel (nebo alespoň ta místa, kde se čas od času vyskytují). Vody je evidentně více než obvykle, z řeky čouhají stromy a některá ramena tečou přes louky. Někde stezka mizí ve vodě a je třeba ji obcházet.

Po čtyřech hodinách cesty jsme dosáhli kempu Serón - pěkné tábořiště s krámkem. Svačíme z vlastních zásob - je třeba odlehčovat batohy, a pokračujeme k našemu zrušenému kempu, který má být zhruba tři hodiny před námi. Dloouhé údolí končí, po té, co vystoupáme poměrně výživný kopeček, míjíme pěkné jezírko a před námi se otevírají nové výhledy na Lago Paine a hory za ním. Podél jezera potom jdeme další hodinu a u jeho začátky (jdeme proti proudu) začínáme hledat náš kempík. Podle uleželých míst v trávě u potoka jsme identifikovali kemp, který je dobře chráněn stromy, takže vítr dneska jenom slyšíme. Během večera kolem nás projdou ještě dvě skupiny, které ale pokračují dál, takže dnes máme dvoulůžkový privát i s vlastní koupelnou.

Fotky

Až na obtížný hmyz byl nocleh luxusní. Ráno poněkud sežráni od hmyzů vyrážíme směrem na Refugio Dickson. Tam nám v ústrety vychází zřejmě obchodní zástupce - ihned nám nabízí kempování, teplou sprchu (na dalším kempu totiž mají jenom studenou, což nám nezapomene říct), obchod s poživatinami, ledovec, stoly k obědu. Kempovat tu sice nechceme, ale oběd u stolu je příjemný a splachovacím záchodem také nepohrdneme. . Také vyzvídáme, jak místní obchod zásobují: přes jezero lodí a potom proti proudu řeky na zodiacích. Během oběda kolem nás nevzrušeně prochází apatická liška.

Cesta dál stoupá lesem, překračujeme "Hlavu Indiána" (Cabeza del Indio) a pořád dál lesem. Celkem asi 4 hodiny lesní agónie se sporými výhledy na ledovec Perros. Míša cestou ochutnává bobule, o kterých se domnívá, že to jsou borůvky calafate. Ochutnávku přežil. Na závěr jsme překonali několik pater morény, pod ledovcem leží takové dost ošklivé jezero barvy teplé bílé kávy. No celkově to tu vypadá jako skládka stavební suti. Nakonec jsme dorazili do lesního kempu Los Perros.

Kempovné je tady bohužel stejných 3500 CLP/os, ale bez teplé sprchy. Ani welcome drink v ceně nebyl. Jinak je ale kemp příjemný, zejména "jurta", v které jsou kamna a dá se tu uvařit a najíst se u stolu. Večer jsem statečná a dávám si studenou sprchu, protože mám pocit, že kolem mě už krouží směčka vlků. S následným pobytem ve vytopené jurtě to je nakonec příjemný zážitek. Bohužel se v tomto kempu potkáváme hned s dvěma cestovkami, takže o místa u stolu je docela boj. Vaření na kamnech trvá déle, ale šetříme plyn a v jurtě je teplo, tak nám to ani nevadí.

V tomto kempu také vzniká taková naše nová rodina: s cca 8-10 lidmi se potom míjíme až do konce treku na cestě nebo v kempech.

Fotky

Ráno je pod mrakem, sem tam něco spadne z nebe. Dneska vyrážíme do průsmyku Grey, odkud je vidět ledovec Grey a dostaneme se na frekventovanější stranu Torres del Paine. Cesta jde z počátku pokrouceným lesem a klečí a je silně "boggy", jak píše průvodce - místy zapadáme do bahna až po kotníky. Na začátku překonáváme adrenalinovou lávku s hodně uvolněným lanem na držení. Nad lesem už je cesta sušší a začínáme strmě stoupat sutí přes potoky a potůčky. Vlevo od nás jsou ještě na horách napíchnuté mraky, ale jinak už je nebe zase modré.

Stoupání je celkem rychlé a díky výhledům i docela bezbolestné. Po poledni jsme se vyhoupli do sedla, kde se nám otvírá neskutečný výhled na obrovský ledovec Grey pod námi. Má asi 6 km na šířku a na délku, kam oko dohlédne a ještě za roh. Jasně modrá masa s puklinami a vrásněním stéká do jezera Grey. Už začínám chápat, že, když něco tak obrovského najednou začne tát, tak to je fakt průšvih. V závětří skalky si dáváme oběd a hledíme na tu krásu. V průsmyku hodně fouká, ke slovu přicházejí šusťáky, větrovky i čepice a rukavice.

Další cesta ze sedla klesá sutí a je dobře značená oranžovými tyčemi. Za krátko klesáme do kosodřeviny, občas dojde i na schody. Stezka stále strmě klesá, přesto jsme ale pořád vysoko nad ledovcem. Před campamentem Paso přecházíme divočící řeku s krásnými výhledy na čelo ledovce a jezero. U řeky jsme si dali sváču a pokračujeme směrem na campamento Los Guardas, které má být odsud 3,5 hodiny. Ty hodiny byly ale dost krátké - cestu jsme zvládli za 2 hodiny. Cestou ještě šplháme po několika žebřících a brodíme několik řek, ale musíme uznat, že cesty jsou tu skvěle udržované a zabloudit není kde. U kempu ještě další "mirador" na čelo ledovce a na hnědé jezero plné ker. Asi to nebude úplně ke koupání.

P.S. Dnes jsem ochutnal skutečné calafate a opět jsem to přežil.

Fotky

Včerejší prudký sestup se na nás dost podepsal, takže od kempu sestupujeme velmi ppoommaalluu. Dnešní den má být ale jenom takový lehký přesun. Večer jsme ale rádi, že jsme v sedm dorazili do kempu a už nikam nemusíme.

Za hodinu míjíme odbočku na refugio Grey a pokračujeme směrem na Pehoé. Cesta se nepříjemně houpe, až konečně vyleze na skály nad Lago Grey. Výhled je úžasný, modré nebe, na jezeře kry a lodičky, svítí slunce. Míša cestou vzbudil velký zájem okolojdoucích turistů svou solární nabíječkou, kterou měl na batohu. V exponovaném úseku jsme dokonce touto senzací způsobili zácpu.

Jinak je ale cesta dost úmorná a závěrečné klesání v odpoledním slunci k Lago Pehoé nekonečné. Kemp Pehoé je velice příjemný s dobře zásobeným obchůdkem, který nemá až tak přemrštěné ceny, s teplými sprchami a hospodou a já mám dokonce hříšné myšlenky tady už zůstat. Po krátkém odpočinku a občerstvení se ale rozhodujeme dodržet plán a dojít až na kemp Italiano. Na Pehoé doplňujeme zásoby sušenek a kupujeme malou bombu za 2500 CLP.

Po odpočinku pokračujeme ke kempu Italiano, které odsud má být dvě hodiny. Cesta je sice nenáročná a s pěknými výhledy, ale už toho máme nějak plné zuby. Nakonec z toho jsou poctivé tři hodiny. Na závěr ale překonáváme krásný visutý most nad divokou ledovcovou řekou Francés a už nás vítá náruč přeplněného kempu.

Přesto jsme nakonec našli i rovné místo na stan, i když v epicentru uřvaných Izraelců. Večer jsme se ještě statečně umyli v řece a povečeřeli skvělé rizoto se sýrem. Po večeři se kácím do stanu, nechám si namasírovat nohy a dvě skupinky Izraelců, které se překřikují přes náš stan, mě nemůžou rozhodit. Usínám okamžitě.

Fotky

Rozhodli jsme se, že si přispíme. Máme totiž vytoužený odpočinkový den. Prvně se budíme v sedm, kdy vstávají naši sousedé. Potom v osm. Začíná pršet – o důvod méně ke vstávání. V devět bychom ale už mohli, ne? Ve třičtvrtě na deset už tedy lezu ze spacáku. Snídáme ovesnou kaši s čokoládou.

Kolem 12 vyrážíme na lehkou odpolední vycházku ke Cuernos del Paine. Cesta stoupá podél řeky, místo láhve si tedy bereme jen hrnek. Stoupáme kolem opravdu divoké řeky s výhledy na kotel s ledovcem Francés. Cca za 3 hodiny volným tempem docházíme do úžasného kotle s dramatickými výhledy na Cuernos a Cerro Fortaleza, Espada a jiná Cerra.

V půl páte jsme byli zase dole v kempu, který se mezitím vyprázdnil. Udělali jsme si obědovečeři a máme konečně pohodu. Ještě přidám jeden zdravotní záznam: ze včerejšího sluníčka, prachu, únavy, čert ví z čeho, se mi v pravém oku vytvořil zánět spojivek, nebo něco podobného. A pod touto záminkou o sebe nechávám pečovat... Jsem prostě nemocinkatá.

Fotky

V sedm nás vzbudil budík a kromě něj ještě bušení deště do tropika. Zkusil jsem posunout budík na půl osmou, ale nezlepšilo se to. Alespoň ale bylo více světla. Nasnídali jsme se „ze spacáku“, sbalili pod sušším stromem a když jsme o půl desáté nahodili, počasí stále stálo za kočku. Dírou mezi stromy padal déšť a obloha, která byla tou samou dírou vidět, byla temná a nevlídná. Než jsme ale došli na konec kempu a tím i lesa, objevilo se sluníčko a dokonce přestalo i pršet.

Ještě v kempu oslovil Káču nějaký Izraelec – a to bez ostychu hebrejsky. Izraelců je tady tolik, že měl velmi slušnou šanci, že se trefí. Až mám pocit, že tady na argentinsko-chilském pomezí mají Izraelci nějaký tajný výcvikový prostor. Pokud tedy nečtete tyto řádky, může za to Mosad.

Než dojdeme na Albergue Cuernos sluníčko mizí a spouští se řídký, zato vytrvalý déšť, který nás pak provází téměř až do večera. Zároveň je poměrně teplo, vlhko a bezvětří, hotová prádelna. Scenérie je dlouho stejná – nalevo skály Cuernos, napravo modrozelená hladina jezera Nordenskjöld. Na chatě Cuernos obědváme z vlastních zásob, což je zde, zdá se, běžné, jen jsme se na to museli zout – no, chtěli to sami.

Během dalšího postupu přicházíme k poměrně divoké řece, kterou je nutné přebrodit – přes určité místo jsou natažena lana, ale k brodění je třeba se zout a možná i svléct. Kolem břehů a porůznu v toku spousta lidí zkouší nalézt alternativní cestu mezi jednotlivými proudy a kameny, které je dělí. Nakonec se nám pomocí pečlivého neplánování a metodou postupných cílů podařilo přejít celé řečiště suchou nohou – jsem na nás náležitě hrdý!

Celý den nad námi visí otázka, zda sejít k hosterii los Torres a k věžím vyrazit druhý den nalehko, nebo i s bágly vylézt až na albergue Chileno a výlet podniknout odtud. Podle rozcestníku jde o hodinu delší cestu, navíc do kopce, je ale šance, že bychom zítra stihli autobus do Puerto Natales ve 14:30. Nakonec jsme se u rozcestníku rozhodli dojít až na Chileno.

Dobře jsme udělali. Cesta psaná na dvě hodiny nám nakonec přes naši únavu trvala jen hodinu a půl a místní campamento je kromě horkých sprch (boží!) vybaveno pěknou hospůdkou, kde si teď, po dobré večeři, dáváme pivo. Pohoda...

Fotky

Plán na toto dopoledne jsme si vytyčili včera u piva a zněl zhruba takto: přivstaneme si, nasnídáme se, nalehko vyběhneme k věžím, tedy k oněm Torres, které dávají Torres del Paine jméno, a tady, mezi prvními – my dva, sami, věže, ledovce, jezero, romantika.

Celou noc foukal silný vítr, který nás budil, takže když v 6:30 zazvonil do tmy budík, poměrně snadno jsem se nechal Káčou přesvědčit k malému odkladu. V 6:40 jsem už ale byl nekompromisní alespoň k sobě a za svitu čelovky připravil vločky. Na snídaní jsem už Káču vylákal...

Když jsem po snídaní vylezl ze stanu, na Torres, které jsme z velké části viděli přímo ze stanu, právě vypuklo divadlo: zality ranními červánky proti blankytnému nebi – paráda a fotografické orgie. Kemp spal a mně se chtělo volat: „vstávejte a pojďte se kouknout!“ Ale pak jsem si řekl, že nebudu pobuřovat.

Jen s mírným skluzem oproti plánu jsme vyrazili na tůru. Nalehko se jde rychle, ale asi po čtvrthodině jsem si to uvědomil: Zapomněl jsem s sebou sbalit sušenky! To světlo denního programu, ta instantní energie, ten vrchol vrcholových etap! Přiznal jsem se Káče a bylo mi přislíbeno, že pokud se dožijeme návratu do kempu, odpustí mi. Uf!

Chvíli na to potkáváme ty dva šílence, co někdy o půl páté rachotili v kempu, když vyráželi fotit rozbřesk slunce přímo na věžích. "Jsou dobří", pomyslím si. Za chvíli potkáváme další - "ejhle, bylo jich víc". Další. A další. ??? Pak nám to došlo: kemp v sedm ráno nespal. Nikdo tam nebyl! Mohl jsem hulákat, jak jsem chtěl, nikoho bych neprobudil. Postupně jsme je potkali všechny - rastamany, Izraelce, dvě irská děvčata, s kterými jsme se bavili včera před večeří, chlápek s extravagantními brýlemi, co nás fotil u piva,... prostě všechny. Snažil jsem se utěšit faktem, že my jsme na rozdíl od nich po snídani, než si připustím, že oni snídali zhruba ve stejnou dobu jako my, ale u věží. A vsadím se, že sušenky. Káča se cítí provinile, že způsobila odklad budíčku, ale to bychom museli vstávat jinou ligu.

Nenechali jsme si ale zkazit výlet a cíle jsme dosáhli - my, sami, poslední dva, věže, ledovec a jezero... romantika. Věže josu blíž, než jsme čekali - do foťáku se nevejdou. Ledovcový kotel s šedým jezerem, z kterého věže vyrůstají je dost nehostinný, ale zážitek stojí za to. Čas ale tlačí a vítr je studený, a tak vyrážíme dolů do kempu. Cestou dokonce zjišťujeme, že jsme nebyli poslední, v kempu rychle balíme a prcháme k hosterii Las Torres, abychom chytli autobus ve 14.30.

Dole už čeká dav trekařů na stejný spoj, poznáváme několik známých tváří, které jsme potkávali na treku a mírně nervózní čekáme, zda se do mikrobusu, který spojuje Hosterii s bránou parku, vejdeme. Ale místní mají vše evidentně skvěle zorganizováno, a tak se vejdeme jak do mikrobus, tak do navazujícího spoje zpět do Puerto Natales. S mírnou nostalgií, kterou mírní černé mraky, které zase visí nad masivem Torres, opouštíme park.

V Natales rychle nacházíme hotýlek, kde si pronajímáme luxusní dvoulůžkový pokoj s vlastní koupelnou, jdeme přebukovat jízdenky do Calafate, vyzvedáváme věci uložené u paní, kde jsme spali před odjezdem do parku a hlavně: dáváme si opulentní večeři - biftek chudých s hranolkami a salát s tuňákem. Biftek chudých to je pořádná porce tak akorát propečeného hovězího, k tomu volské oko, smažená cibulka a hranolky. Byla to náramná bašta, až jsme se pak museli projít. A hurá do postele!

Fotky

Dnes jsme splnili plán: báječně jsme se vyspali, nasnídali a vyrazili na chvíli do města. Obhlédli jsme obchody se suvenýry (zatím odoláváme), podívali se do přístavu, dali si výtečnou pizzu v osvědčené hospůdce a pak střídavě viseli na internetu, který máme v hotelu zadarmo, a plánovali další postup. Naštěstí je Puerto Natales docela díra, takže naplánované nicnedělání nám jde samo - prostě opravdu pohodový den. Také jsme dnes dostali zpět tašku plnou voňavého a složeného prádla. Tu paní vyrobila z našich "sacks of horror", které jsme jí včera odevzdali. To vše za 5000 CLP (2 kg prádla). Za takovou práci by paní by měla dostat rizikový příplatek. No, snad z toho nepošla...