Web K��i a M�i

První drama naší vysněné cesty začíná hned v Praze na Hlavním nádraží. Zde totiž zjišťujeme, že náš vlak do Brna odjíždí z Holešovic. Naštěstí jsme na nádraží s dostatečným předstihem a tak s přehledem stíháme přesun do Holešovic. Jenom si říkáme, jak zvládneme ta velká letiště, když nezvládáme ani pražská nádraží. No nic...

V Brně se šťastně shledáváme s Režnými a s jednou zastávkou na oběd se řítíme na Vídeň. V Vídni je ale všechno naopak ve velkém klidu. Let má hodinu zpoždění (letadlo ještě nedorazilo z Milána). V půl osmé večer nás konečně letištní autobus odváží k našemu ptáku – je to Embraer 145LR pro 48 lidí. Při nastupování si můžeme hlavy ukroutit po okolních letadlech, oči navrch hlavy, ostatní cestující se tváří, jako kdyby nastupovali do linky na Kladno.

Letadlo je vpravdě italské – nepředpokládá vyšší pasažéry, než 170cm a tak se Míša při průchodu chodbičkou lehce krčí. Se službami společnosti Alitalia jsem jinak celkem spokojená – obsluhuje nás pohledný stevard a nabídnutý „pis of kejk“ je také chutný.

Fotky

Přestup v Miláně jsme zvládli bez problémů, u přidělené gate čeká daleko více lidí, než u prvního přeletu. Nyní letíme Boeingem 777-200, který pojme 285 lidí. Všichni jsou tady... V jedné řadě nejsou tři sedačky, ale devět a všechny jsou plné, zejména hlučnými Italy a v naší sekci i téměř „nevypnutelným“ kojencem. K zábavě pro cca 12 hodin letu a 11212 kilometrů, které nás čekají, máme každý k dispozici interaktivní zábavní centrum s širokým výběrem filmů i hudby, včetně japonského popu. Konstatuji, že na palubě je za tímto účelem určitě slušné výpočetní centrum, aby bylo schopné celou tu legraci utáhnout.

Po přistání (stejně jako v předchozím případě velmi měkkém) v BsAs nás čeká první problém. Bankomaty na celém letišti nám odmítají vydat jakoukoliv vyšší částku, než 320 peset a to zase nechceme my, neboť nás každý výběr stojí minimálně 140 Kč 109 Kč. Rozhodneme se raději pro výměnu dolarů, přičemž nás bankovní úředník Argentinské národní banky uklidňuje, že limit je problém pouze na letišti.

Pak už vcelku bez obtíží nacházíme autobusovou zastávku linky 86, která nás za pouhá 1,5$ (pesa) doveze až do centra. Cesta je za ty peníze opravdu poctivá – dvouhodinová, nejprve se autobus docela motá po předměstích a nechá nás žasnout nad nezvyklou flórou těchto krajů a pak už poměrně přímočaře proniká samotným městem. BsAs jako pravoúhlé ulice a domy se směrem k centru příliš nemění. Po vystoupení nás čeká dotyk domoviny – na ceduli jedné z prvních hospod, které potkáváme se skví známé logo a nápis „Staropramen – Get a taste of Prague“. Prostě světové pivo.

Hostel, který máme rezervovaný poměrně v klidu podle adresy nacházíme, nicméně samotné dveře skryté mezi výklady, navíc bez vývěsky ten den pokaždé míjíme a musíme se k nim vracet. Zbytek času do dvou hodin, kdy se můžeme přihlásit, trávíme hledáním bankomatu, který by byl ochoten nám vydat více, než 320$. Bezúspěšně.

Po poobědovém šlofíčku vyrážíme v sedm hodin na pěší obhlídku města – je bezútěšné – víceméně stejné pravoúhlé úzké ulice střídající se s širšími avenidami plnými aut, vody z kapajících klimatizací a garáží. Podle průvodců umělecké San Telmo se od ostatních čtvrtí snad až na koleje po bývalých tramvajích příliš neliší, la Boca s baráky obloženými barevným vlnitým plechem je záležitost asi deseti ulic, navíc v době, kdy jsme je našli (cca v půl desáté večer), zcela prázdných.
Ohromující zážitek (a taky ohlušující) si odnášíme z malého betonového hřišťátka v této čtvrti, kde probíhá bubenická zábava – na třicet bubeníků, řízených nejspíše asi čtrnáctiletým chlapcem s píšťalkou buší do bubnů a činelů a do toho několik děvčat skupinově „cvičí.“ A když říkám bubny, nemyslím tím žádné bongo bubínky, ale pořádné kopáky s činelem navrch – rachot je to pořádný, ale šlape jim to skvěle. Zřejmě nácvik na nějaký karneval. Pak už jen autobusem dojet zpět na hostel.

K internetu jsme si dali 650cm³ piva a poslali domů zprávu, že jsme ve zdraví dojeli. Strýček Google nám prozrazuje, že omezení výběrů z bankomatů, zavedené někdy v březnu loňského roku úspěšně nasírá i jiné cizince. A to zřejmě v celé Argentině. Ach jo! Nicméně se zdá, že jsme měli i tak kliku – rozhodně větší, než americký kolega, kterému bankomat vydal dokonce falešnou stovku – velmi patrnou fotokopii bankovky.

P.S. V průvodci jsme se později dočetli, že la Boca je po setmění nebezpečná a rozhodně by se turisté měli večer v této oblasti vyhýbat veřejným autobusům. No, bylo mi divné, proč i otevřené krámy prodávají po setmění přes mříže, ale varování před autobusy jsem nepochopil...

P.P.S. Na bankovních poplatcích jsme nakonec zaplatili 1800 Kč = 16 výběrů v Argentině, dva v Chile.

Fotky

Dnes jsme byli za turisty. Ráno jsme se z nepochopitelných důvodů vzbudili už v sedm. Po snídani jsme vyrazili do ruchu velkoměsta. Puerto Madero se ukázalo být první klidnou lokalitou, kterou jsme v BsAs viděli. Dříve přístav, dnes luxusní loftové bydlení, kavárny a promenáda. Navštívili jsme úžasné muzeum – výcvikovou loď z přelomu století, kde jsme strávili více než hodinu. A zadarmo. Ve studentské menze jsme poobědvali a pokračovali směrem k Reserva Ecológica.

Byli jsme nesmírně prozřetelní, když jsme si za 12ARS na hodinu půjčili dvě kola. Reserva Ecológica je v pozdním létě suchá a vyprahlá a nemít kola, zhyneme bídnou smrtí vysušením. Na kole to byla příjemná hodinová projížďka. Reserva jsou především mokřady, ale v pozdním létě dost vyschlé. Jindy jsou tady prý k vidění i plameňáci, my jsme se museli spokojit s vyhlídkou na La Platu ústící do moře a dvěma velkými ještěrkami. Odpoledne jsme ještě navštívili hřbitov Recoleta. Evitu jsme nenašli, zato jsme viděli asi 30 koček. Jinak nic moc.

Večer jsme se nechali nahnat do restaurace El Pancho, kde jsme povečeřeli ucházející steaky a zapili je litrovkou piva.

Fotky