Web K��i a M�i

Esquel na nás dělá dobrý dojem hned na nádraží. čisté záchody a příjemná confitería, kde jsme si hned dali snídani a počkali, až se rozední. V turistických informacích jsme dostali několik tipů na ubytování, většinu slečna také hned obvolala, jestli mají místo, a tak vyrážíme najisto. V první hosteríi ale nikdo není, asi už mají po sezóně, v druhé pokoj ještě není připraven a pán si účtuje 6 ARS za použití kuchyně, míříme tedy do další. Nad sympatickým barevným domkem visí vývěska Casa del Pueblo a pod tím je napsáno El Batxoky! Hostel, který dal jméno Misíkovic hře v kostky. Příjemná slečna nám ukazuje pokoje, společné místnosti jsou moc příjemné, připomíná nám to hostel v Calafate. Vybíráme si dvoulůžkový pokojík s palandami za cenu dormu - 35 ARS/os se snídaní.

Poté vyrážíme na oběd, zjistit co a jak a naplánovat další postup. Vysněné těstoviny se sice moc nepovedly, ale podnik byl příjemný a litrový Budweiser (ten americký) taky ušel. Dohodli jsme se, že parní vláček Trochita nám stačí vidět z nádraží a poté pojedeme do nedalekého Trevelinu. Večer si ještě za 6 ARS necháváme vyprat neomezeně prádla. Jinak se dnes nic důležitého nestalo.

Fotky

Ráno se nám nějak nedaří... Prcháme, abychom v deset stihli Trochitu, ale její radostné houkání slyšíme asi tři bloky od nádraží, a tak z této atrakce nevidíme ani obláček páry. No nic...

V jedenáct odjíždí autobus místního dopravce jacobsen do Trevelinu, což je víska asi 25 km od Esquelu založená welšskými kolonisty, kteří sem prchali před náboženským útlakem. Zejména v sobotu přes den je to taková ospalá díra s dřevěnými domky. Bohužel funkční replika místního mlýna je nefunkční a zavřená, bereme tedy zavděk muzeem historie zdejšího osídlení. Nakonec musíme zkonstatovat, že to rozhodně stojí za shlédnutí. V místním grilu si dáváme oběd a v podvečer vyrážíme zpět do Esquelu.

Dnes konečně vyrážíme do nedalekého NP Los Alerces s cílem podívat se na nejstarší stromy (až 3000 let), které parku dávají jméno. V osm ráno nasedáme do minibusu Esquel Travel se sympatickou paní konduktérkou. Dokonce jsme jediní gringos na palubě.

Vstupné do parku nás zprostí částky 40 ARS a vysedáme u visutého mostu přes Río Arrayanes. Voda je průzračně modrá, nad námi slunce a vrcholky hor. Po asi dvaceti minutách dorážíme k Puerto Chucao, kde už stojí hrozen turistů. Všichni mají předem koupené lístky a loď asi bude plná. Necháváme se tedy napsat na waiting list, ale během čekání jsme se dohodli, že už jsme se váleli dost a půjdeme raději na výlet, když je tak hezky.

Volíme výstup na Cerro Alto del Petizo (doslova "Vysoký vrchol, ten menší"), který je psán asi na sedm hodin. Otočíme to tak, abychom stihli zpáteční bus do Esquelu v sedm. Nejdřív stoupáme hroznou bambusovou džunglí, potom korytem horské říčky. Cesta trochu připomíná výstup na hřeben Nízkých Tater poblíž Suchého. Mírně bloudíme a prudkým závěrečným stoupáním se dostáváme ne hřeben. Rozhled je úžasný, Pod námi modrá jezera, kolem zasněžené vrcholky a modré nebe. Dobrá volba...

Sestupujeme stejnou cestou. Za Lago Verde na mě cosi zavrčí z křoví a mihne se stín. Puma! Okamžitě jsem si vzpomněla na instruktáž z Los Glaciares – rozkročit se na špičky, zvednout ruce nad hlavu a dělat, že jsem větší než jsem. Naštěstí puma při našem setkání usoudí, že lepší bude zdrhnout. Ale zážitek to byl dostatečně silný. V sedm nás vyzvedává mikrobus a v téměř rodinné atmosféře se po prašných silnicích drkotáme zpět do Esquelu.

Fotky

Ráno vyrážíme do Chile. Před půl devátou konečně nastupujeme do toho správného autobusu pana Jacobsena (poté, co jsme se pokusili dostat do několika nesprávných) a frčíme k hranicím a na Futalefú. Na dotaz na Futalefú řidič kývá, sice vykládá ještě něco, ale moc mu nerozumíme a druhé ujištění, že do Futalefú jede, nám stačí - nasedáme. Na hranicích se domníváme, že stavíme u nějakého dalšího výlezu z parku a že tedy jenom přibíráme lidi. Poté, co se nám ale řidič podruhé pokusil prodat lístky zpět do Esquelu, jsme se dovtípili, že jsme na hranicích a přesedáme. Však už na nás čeká dodávka. Batohy na střechu a ve společnosti družných Chilanů se dál drkotáme po prašných cestách směrem na obec Futalefú, kde jsme cca v půl desáté místního času. S napětím se vydáváme na autobusové nádraží, abychom zjistili, kdy nám to jede. Spojení do Chaiténu, hlavního města provincie, je dobré - autobus jede denně... Ale v sedm ráno. Chtěli jsme dobrodružství, máme ho mít - další postup je nasnadě: pojedeme stopem. Nemůže se stát nic horšího, než že tady zkejsnem do zítřka, než pojede autobus.

Z náměstí tedy podnikáme přípravné výpady: v Banco Estado zjišťujeme, že místní bankomat bere jenom karty Mastercard a největšího provozovatele karet Visa prostě ignoruje. Zřízenec banky nás ujišťuje, že v Chaiténu to nebude lepší. Měníme tedy 100 USD za 43 500 CLP - dolar nám zase o něco spadl. :( Poté nakupujeme nezbytné poživatiny a cukrovinky, doplňujeme vodu a vyrážíme na "výpadovku". Místo na stop je luxusní: autobusová zastávka s lavičkou, dobrým výhledem na silnici a na řeku. Připraveni na nejhorší v klidu dopisujeme deník a občas vybíháme "hacer el dedo" na projíždějící auta. Provoz je opravdu závratný, odhadli jsme to na cca 8 aut za hodinu, vč. červené Toyoty, která pendlovala tam a zpět se stavebním materiálem. Lidi ale docela staví, ale vždycky jedou jenom pár kilometrů na farmu. To neberem, chceme se dostat buď do Chaiténu nebo zůstat tady a jet ráno busem. Po necelých dvou hodinách nám ale staví příjemný chlapík v Chevroletu, který skutečně jede až do Chaiténu! Mluví krásnou Španělštinou, takže jsme si i náramně pohablali. Znal Evropu, zajímal se o naše hory, řeky, jak je ČR veliká atd. Mimochodem jsme zjistili, že neumíme odpovědět, jak velká je Česká republika rozlohou. Údaj o počtu obyvatel totiž tady o velikosti nic nevypovídá - Chile je rozlohou cca 10 x větší než ČR, ale má jen 15 mil. obyvatel. Chlápek byl ze Santiaga a tady v té díře měl zakázku na stavbu stezek pro koně a turistických chatek. Je tu na rok a teď si jel vyzvednout svou ženu, která přiletí do Chaiténu. Prašná a drncavá cesta příjemně ubíhá a krajina je dechberoucí - modrá jezera a řeky a zasněžené sopečné vrcholky. Asi 30 km před Chaiténem ale zastavujeme a zjišťujeme "malou závadu na chladicím zařízení" - prodřená hadice od chladiče. Naštěstí s sebou v batohu máme zázračnou Tesa pásku (kobercovka 21. století), která v kombinaci Míšovou zručností zajistí alespoň provizorní opravu, která nám umožní pomalu doje do Chaiténu, kde jsme po 3 h odpoledne. Okamžitě se mi vybaví věta z průvodce: "Chaitén has a superb location, but somehow it fails to be anything more than a place to spend a night." Nízké domy, široké prašné ale liduprázdné ulice, toulaví psi a mrtvo. Horší díru, pardon - hlavní město, aby člověk pohledal. No, a my tu strávíme noci hned dvě. Dnešní půlnoční loď do Puerto Montt je totiž plná, takže pojedeme až ve středu ráno na ostrov Chiloé. To jsou jediné dva cíle, kam se odsud dá dostat.

A co tedy zítra? Jsme tu už mimo sezónu, takže veškerá linková doprava kamkoli už nejezdí, silnice nikam nevedou, takže stop je beznadějný a strávit celý den v Chaiténu nepřipadá v úvahu. Takže si u místní CK Chaitour platíme jednodenní výlet do NP Pumalín. Vyrážíme zítra v deset. Večer si v místní nóbl restauraci dáváme lomo a já výtečného lososa a poté sledujeme kýčovitý západ slunce do Pacifiku. Ubytování jsme si našli v příjemné hospedaje za 12 000 CLP ve dvoulůžkovém pokoji se snídaní.

Fotky

Po výtečné snídani vyrážíme nejdříve do banky, abychom vůbec mohli zaplatit ubytování. V bance je dost fronta, tak před desátou vybíhám na autobusové "nádraží", abych kdyžtak zastavila odjíždějící autobus. Paní v cestovce se hrozně diví, když na ní třeštím oči, jestli nám to snad neujelo. Vždyt je teprve deset... Pomalu se scházejí účastníci zájezdu a po čtvrt na jedenáct přijíždí i mikrobus. Ještě umýt okna, zamést a kolem 10,45 nasedáme. Řidič a průvodce Nicholas se ještě zastaví doma pro housky, v krámě pro sušenky a po jedenácté zvolna opouštíme Chaitén. Nicholas je místní hipík a dobrodruh, evidentně native American/Canadian - jeho Španělština má krásný přízvuk. Je to docela zajímavý chlapík, cestou se zajímá o ČR i Evropu a dokonce nám předvede pár songů na charango - a dá se to poslouchat! Když zjistí, že Míša hraje na kytaru, rozvine konverzaci o hudbě a různých typech ladění. K tomu jsem opravdu neměla co říct...

První zastávka je na vycházku k alerces - jdeme po chodníčcích k mohutným stromům a Nicholas cestou rozpráví o rostlinkách v okolním pralese - kytky jsou evidentně jeho hobby. Poté zastavujeme na piknik u vodopádu a nakonec jdem dokonce celou hodinu k dalším vodopádům. Coby jediní gringos v posádce vzbuzujeme pozornost, odkud že jsme. Vyvracíme tezi o Norteamericanos a necháváme se ohromit, kolik lidí ví, že hlavní město ČR je Praha. Na závěr ještě zastávka na pláži, další ukázka na charango a před osmou hodinou končí náš lechce prdeláčský výlet. Ale lepší než kysnout v Chaiténu.

Večer si dáváme pizzu v místním intošském podniku: hraje tu Chris Rea a mají ekoteroristickou knihu fotografií o Patagonii. Večer před spaním jsme ještě vypili sedmičku červeného, já jsem dvakrát prohrála v kostkách a mohli jsme jít spát.

NĚCO O PUMALÍNU:
NP Pumalín je území mezi Chaiténem a Caletou Gonzalo až k Hornopyrénu. Jsou to hlavně původní porosty - prales, které zajišťují neuvěřitelných 5000 mm srážek ročně. Je to asi největší projekt ochrany přírody v Chile, dokonce vysazují nové alerces. Park pokrývá území od moře až k hranici s Argentinou. Mezi Caletou Gonzalo a Hornopirénem koupil klíčové pozemky majitel značky North face Douglas Tompkins a věnoval je místní ochranářské nadaci. Zbytek parku je státní, ale tyto klíčové pozemky blokují výstavbu Caretery Austral do Puerto Montt.

Fotky