Web K��i a M�i

Ráno je krušné, vstáváme v 3:45. Alespoň si to myslíme. Google, Microsoft, satelity GPS, celý svět si myslí, že v Argentině je 3:45 (a stejně tak nám to sdělila při přistání Alitalia). Ale Argentinci nově zavedli letní čas, a tedy je 4:45. To bohužel zjišťujeme až na letišti, protože letadlo je fuč. Alespoň, že jsme si s taxikářem vysvětlili, že jsme opravdu platili taxi už v hostelu, jen jsme nedostali účet. Anebo taxikář usoudil, že už máme svých problémů dost, a že tuhle hru na kavky by asi nevyhrál (našel jsem číslo do hostelu). Nakonec vše dobře dopadlo, vešli jsme se do dalšího letu v 8:40. Dokonce nedošlo ani na těch 50 USD, které jsme měli platit, dle výhrůžek Aerolinas Argentinas. Nikdo nic nechtěl, tak jsme se nevnucovali.

Po poledni jsme dosedli na runway v Ushuai. Taxíkem jsme se svezli do centra a přes turistické informace si našli nocleh. Hostel je sice dál od centra, ale zato je rodinný. Pán mluví anglicky asi jako my španělsky, takže konverzace je fakt veselá. Během odpoledne se jdeme najíst, prohlídneme si přístav a kupujeme lístky na zítra na loď. Svítí sluníčko a jen spáleniny mi brání sundat si mikinu. V kavárně si dáváme Ponorku – horké mléko, do kterého se hodí tabulka čokolády. Kavárna je moc příjemná, jenom nás iritují dva yupíci, kteří sedí na místě s nádherným rozhledem a čumí do notebooků.

Večer ještě kupujeme plakát s Endurance a stavíme se na internetu. Domů se vracíme za hustého deště. Je devět hodin a slunce je ještě poměrně vysoko. Slunce a déšť se tady nevylučují.

Fotky

Dnes si hrajeme opět na turisty. Na dormu s námi bydlí ital a argentinka, kteří jsou tady spolu na motorce, nicméně když nám v 3:45 opět zazvonil budík (teď už omylem), ještě nebyli doma. Přeřizuji budík na půl osmou a v klidu dospáváme (Káča se už chystala vstát).

Budíček máme proto, že nás o půl desáté čeká loď. Nabídky nevzhledných moderních katamaranů jsme zavrhli a vybrali si stařičkou loď Barracuda – údajně nejstarší výletní loď v Ushuaii (jezdí od roku 1975, takže je to vlastně mladice).

Výletní trasa vede kolem ostrůvků s koloniemi kormoránů a lachtanů. Hned zkraje kolem nás jeden propluje, zřejmě aby dal ostatním echo, že už jedeme. U prvního z ostrůvků téměř přirážíme, lachtanům ani ptactvu to evidentně nevadí – asi jsou za to dobře placení. Teprve když plavčík vytáhne tyč se sítem, lachtani znechuceně naskáčou do vody, tedy ti co jsou nejblíže. Pak tou síťkou chlapec vylovil z vody foťák, který tam komusi z naší výpravy vypadl.

Potom s námi loď objíždí maják, promluví si s námi kapitán, vysvětlí nám, jaký je rozdíl mezi tuleněm a lachtanem a ukáže nám, kde se potopila v roce 1930 velká výletní loď.

Na nás dělá dojem ale i samotné moře, na zpáteční cestě stojíme na přídi v stále silnějším větru a moc si to užíváme. Po obědě (báječné hamburgery tety Sáry) vyrážíme sehnat lístky do Puerto Natales. Obě autobusové společnosti, které jezdí tuto trasu se téměř shodly na dnech, kdy jezdí, takže se nám to tady o jeden den protáhne, protože ani v pondělí, ani v úterý nic nejede. Naplánovali jsme tedy trek tak, aby byl třídenní a nakoupili jsme na něj v místním Carrefouru (pozor na vozíky, jsou bez zálohy a tak se v krámu bezostyšně kradou). Pak už spát...

Fotky

Ráno po snídani jsme vyrazili na kolektivo, které nás za pouhých 1,5ARS odvezlo na konec města, kde jsme se po prašné cestě vydali k estancii Turbera. Ani jsme nezačali stopovat a už nám zastavila pohledná dáma s velkým autem a že nás sveze. Příjemné, ušetřila nám cca 3 km prašné cesty. U brány do estancie potkáváme pár, se kterým se pak celý den míjíme. Cesta jde stále po vrstevnici lesem, občas bahno. Po obědě se zatahuje a prší, ale jen na chvíli. Přecházíme řeku a podél vodopádu stoupáme. Cestou potkáváme několik koní.

Nad lesem odbočujeme k Lago de Caminante. Po půl hodině stoupání se před námi otevírá nádherná scenerie s horami a sevřeným plesem. Dole je naprosto luxusní tábořiště s výhledem na mohutný vodopád, kolem teče říčka, která se vlévá do jezera. Po večeři se ještě dáváme do řeči s oním párem, se kterým jsme si během dne stihli říct tak maximálně huh-huh-ola ufuf-hi huh-huh. On je Holanďan, ona Němka a jsou velmi příjemní. Večer ještě pozorujeme několik „kelp goose“ a je zima, tak do hajan.

Jinak počasí se tady mění rychle – ani se nestačí zatáhnout a už prší, nebo sněží.

Fotky

V noci sice pršelo, ale ráno se probouzíme s modrou oblohou. Balíme a snídáme a bahnitou stezkou vyrážíme zpět na cestu. Překračujeme několik silných potoků a zelenými loukami stoupáme k Paso de la Oveja. Zelené louky se postupně mění v měsíční krajinu se sutí a sněhem. Fouká v průsmyku. Je úžasné, kolik je tu vody a kde všude roste něco zeleného.

Za průsmykem se otevírá krásný výhled na Beagle Channel a zelené louky kolem ledových potůčků, které vytékají ze sněhu a padají ze skal. Tenhle výhled máme ještě alespoň dvě hodiny, kdy stezka vede v suti vysoko nad údolím. Dole vidíme nějakou partu, která se zoufale snaží najít cestu neprostupným lesem a jsme rádi, že jsme zvolili tento směr. Cestu nenašli, po nějaké chvíli jsme je viděli brodit se zpět. Nechybělo jim mnoho a byli z toho venku, ale to nemohli vědět a my jsme jim nemohli pomoci.

Nakonec padáme do lesa, kde se asi půl hodiny motáme po cestě až vyjdeme na pastvinách. Tam potkáváme tři mladé Izraelce, kteří se zoufale také nemohou najít cestu do kaňonu. Jdeme mezi pařezy, až najednou cesta končí plotem. Ten prolézáme, psi nás nesežrali. Po deseti minutách přicházíme na prašnou cestu k parku kde stopujeme prázdný minibus. Na bráně platíme vstup 30 ARS/osobu a chytáme kolektivo ke kempu, který je 10km po cestě. Platíme nekřesťanských 15 ARS/osobu. Po vystoupení zjišťujeme, že jsme zapomněli hůlky, nejspíš na bráně. Míša tedy staví stan a já jdu stopovat se slovníkem. Za chvíli posílám po jedné posádce vozu vzkaz na bránu, že si hůlky zítra vyzvedneme. Snad tam budou.

Krajina u Lago Verde, kde kempujeme, je kýčovitá jak z Teletubies – zelené kopečky, průzračná říčka a stovky králíků. Dále potkáváme opět husy, které s námi sdílí kempoviště a nějaké vodní ptáky se zahnutým zobákem (Později jsme zjistili, že to byli ibisi). Nad námi krouží dravci, které už ani ti králíci nezajímají – asi jsou přežraní.

Fotky

Vstáváme do dalšího pěkného dne. Přes ostrůvky, mezi kterými rychle klikatí říčka spojující jednotlivá jezera až po zátoku Lapataia, se proplétáme k začátku pobřežní stezky – tedy sendera costera. Cestou prohrnujeme králíky a ptactvo, malé kopečky s anglickým trávníkem dokreslují iluzi kraje Teletubies. Na pobřežní stezce konečně potkáváme i jiné turisty. Stezka se vine nejprve pralesem s lišejníky obrostlými kmeny (sever ani jih bych z nich rozhodně neurčil), pak se teprve stočí k zálivu Lapataia. Začínají výhledy na moře a hory za nimi. Stezka se hodně motá, chvíli stoupá a pak zase padá k moři, takže tříhodinový časový údaj, kterému jsme se při pohledu do mapy docela divili, téměř odpovídá. Počasí se honí, takže než jsme dorazili na druhý konec, stihli jsme i slušně zmoknout.

U přístavu na konci stezky stojí asi tři autobusy s turisty, kteří se s jásotem vrhají k moři a fotí. Taky jsme si nechali udělat snímek. S bágly docela vzbuzujeme pozornost. Jistá Kanaďanka s námi díky tomu navazuje rozhovor:

– You were camping here?
– Yes, we were.
– What an adventure!

Při vzpomínce na krajinu Teletubies se zajíci se nad touto poznámkou musíme zasmát – bylo to dobrodružství – nevěděli jsme, zda ve spacáku nenajdeme husí rodinku.

Na cestu k vrátnici parku chytáme stopa – jakési třídvéřové miniautíčko s milými Argentinci, kteří si dokonce vzpomněli, že naše hlavní město je Praha. (Musím konstatovat, že tenhle základní fakt věděli úplně všichni Argentinci i Chilané, se kterými jsme během cesty mluvili. Zajímalo by mne, kolik Čechů zná hlavní město například Uruguaye.)

Hurá! Hůlky jsou na světě a pořád jsou naše! Na vrátnici nám je předala usměvavá paní se spoustou slov, kterým jsme nerozuměli. Chytáme stopa do Ushuaii, tentokrát náklaďáček s pytli asi odpadků. Jak jsme si bláhově mysleli, že menší auto než prve nestopneme... Málem jsme se s bágly do kabiny nevešli.

V hostelu nám pan Hector – správce – oznámil, že se do dormu přes naši rezervaci nevejdeme, ale že pro nás má double za cenu singlu, tedy za 90$. Nakonec slevil na 80$, takže jsme si plácli – máme pokojík s falešnými petrolejkami v podkroví – jen jelení hlava tomu chybí.

Vyrážíme na pozdní oběd, což je v těchto krajích docela problém, restauračky tak ve tři zavřou a otevřou znovu až v osm. Cestou prohlížíme polopotopenou loď v přístavu. Městem se prohání silný vítr, zvedá prach a v zátoce zase vlny. Po obědovečeři jsme nakoupili na cestu a šli si užít nového pokoje – vstáváme brzy.

Fotky