Web K��i a M�i

Milý deníčku, dnes se nic významného nestalo. V 9 ráno jsme nasedli do autobusu a vyrazili na šestihodinovou cestu do Pucónu. V Pto. Montt se nám sice nepodařilo zjistit, jak to vypadá s výlety na vulkán Villarica mimo sezónu, ale rozhodli jsme se to risknout. V Pucónu nás hned po vystoupení z autobusu neodchytli obvyklí naháneči ubytovatelé, ale naháněči z agentur pořádajících výlet na Villaricu. Pochopili jsme, že s touto atrakcí problém nebude. Hned nato nás odchytla i paní s ubytováním: 6000 CLP za samostatný pokoj s kuchyňkou (nikoli u ní v domácnosti), internetem a zahradou. Sice je to bez snídaně, za to je ale v ceně mazlivá kočka...

Na hlavní třídě jsme zjistili, že výstup na Villaricu, kam se nesmí bez průvodce, bude asi dobrá masovka - každé druhé dveře nabízejí tento výstup. Ale co, žhavou lávu doma nemáme. Výlet si nakonec objednáváme u Nicolase, který nás odchytl na nádraží. Večer se máme stavit pro výstroj, ale dozvídáme se, že zítra se nikam nejde kvůli počasí, snad pozítří. Po večeři jsme si ještě udělali procházku k jezeru Villarica, kde mají pěknou pláž a poloostrov nápaditě pojmenovaný Penninsula. Ten slouží také jako evakuační útočiště, když vulkán není v dobré náladě. Před inforcentrem mají semafor, který informuje, jak na tom sopka je: zelená - ze sopouchu unikají sirné výpary a celkem se nic neděje, oranžová - drobné otřesy, červená - je zle. Nám svítí zelená.

Na zítřek jsme tedy změnili plány a rozhodli se pro výlet do nedalekého parku Huerquehue. Ještě zvažujeme možnost dvoudenního treku k termálům na druhém konci parku, které jsou přístupné pouze pěšky, ale nakonec jsme se rozhodli pro vulkán pozítří. Do termálů si zajedeme na Slovensko nebo do Maďarska.

Fotky

Vstáváme a na osmou vyrážíme na autobus, který nás odveze do Národního parku Huerquehue, který slibuje např. stromy Araukárie (monkey puzzle trees) pojmenované po místním indiánském kmeni, který dal také název celé oblasti. Autobusák máme naštěstí za rohem, tak to ani moc nebolí. Počasí je ošklivé, nízké mraky leží napíchnuté na okolních stromech, občas zaprší, nebo spíš občas pršet přestane. V autobuse s námi jede velmi hlasitý Ital, který navíc každou druhou samohlásku protahuje, aby si rozmyslel další anglické slovíčko, které chce použít. Ve strachu, že bychom ho museli poslouchat celý den, prcháme hned po zaplacení vstupného (4000 CLP/os) z doslechu.

Trek Los Lagos míří k několika výše položeným jezerům. Cesta poměrně prudce stoupá vysokým lesem s řídkým bambusovým porostem a za sedlem ve výšce 1250 doráží k prvnímu jezeru. Cestou se ještě zastavujeme u vodopádu. Obcházíme jezera lemovaná Araukáriemi a počasí se průběžně mění a s ním i naše myšlenky: co budeme dělat, pokud zítra na sopku půjdeme a co budeme dělat, pokud zítra na sopku nepůjdeme. Plánujeme a bohové se smějí. Přestože jsme na obloze viděli i modré nebe a slunce, k autobusu se vracíme v hustém dešti a v kotoučích mlhy. Při čekání na odjezd autobusu se z předešlého spoje vynořila také podezřele česky vypadající dvojice. Poté, co se prořekli guardaparkovi, že jsou "de Republica Checa", dáváme se s nimi do řeči. Jsou ale teprve na začátku cesty, takže se žádné zajímavé tipy nedozvídáme. Jenom to, že prostě vyjeli a uvidí na jak dlouho. Závidíme jim, nám už se to krátí...

Po návratu se v cestovce dozvídáme, že zítra na vulkán jdeme! Takže jsme si vyzvedli vybavení (batoh s mačkami, helmou, nepromokavou bundu a gatě, čepičku pod přilbu á la Těreškovová a záhadný kus cordury s přeskami, jehož účel nám není jasný. A brzo spát, zítra vyrážíme v pět ráno.

Fotky

V pět ráno stepujeme před cestovkou, kam se postupně scházejí mátožné postavy. V 5.15 vyrážíme dvěma minibusy k vulkánu. Tam se nám představuje 6 průvodců na naši 18 člennou skupinu, dostáváme první instrukce a v řadě vyrážíme pod lanovkou nahoru. Fouká vítr, hvězdy svítí jako divé, občas se přežene mrak. Po cca 45 min jsme dorazili k horní stanici lanovky. Rozednívá se a pod námi se válí nasvícené mraky a z nich vystupuje nedaleký vulkán Llaima a Sierra Nevada.

Za další hodinu jsme dorazili ke sněhu, nazouváme mačky a fasujeme cepíny. Dostane se nám instrukcí, jak se na mačkách pohybovat a co dělat s cepínem, když spadneme. Stoupání na mačkách nám jde, je to docela zábavné. Dokonce se hrdinně držíme vrcholového družstva, já jako jedna ze dvou holek, na což jsem náležitě pyšná. Poslední část cesty se jde zase po kamenech a ztuhlé lávě, škvírami se kouří. Dým houstne. Bohužel až moc, takže hlavní průvodce velí k návratu - sopka vypouští moc barevných čmoudíků a skoro se nedá dýchat, natož stoupat. Kráter s lávou nebude, ach jo.

Zato ale bylo jiné dobrodružství: cesta zpět se poněkud vymkla, totiž vymknul se mi kotník. Ujela jsem po volném kameni a usedla si na pravý kotník. Chvíli ještě zkouším jít, ale nejde to. Jeden z průvodců si mě tedy bere na záda (!) a sestupuje se mnou. Když jsme dorazili ke sněhu, konečně jsem pochopila, na co je ta divná věc s přezkami. Jsou to takové plenkové kalhotky, které jsem si zapla na zadek, do lana se zapřáhli dva průvodci a už jsme si to frčeli po sněhu dolů. Na konci byla dokonce udělaná skluzavka, takže se svezli všichni. Pod sněhem přijdou na řadu zase šerpové. Střídají se dva a stále se mě ptají, jak se cítím. Odpovídám, že "já dobře, ale co vy?" Mohlo se to stát jedné z těch éterických bytostí, které jdou s námi, ale také se to mohlo stát Míšovi, že... Ale nadřeli se se mnou pěkně. No a dál už se nic dramatického nestalo: donesli mě dolů, naproti nám vyjel řidič s terénním autem, vrátili jsme vybavení a nechali se dovézt do naší hospedaje. Tady jsem si vlezla do sprchy a do postele, Míša mi přines večeři a za chvíli jsem byla tuhá. Míša mezitím obíhal všeliké zařizování.

Fotky

Noha bolí víc, než včera, ale to se dalo čekat. Vzhledem k tomu, že cestovka je na tyto případy pojištěná, rozhodli jsme se zkusit místní lékařskou péči. V cestovce nám byl přidělen mladík, který nám před dvěma dny nadšeně vykládal, že Nedvěd hraje v Juventusu a že ČSR v roce 1961 (?) hrála v Chile finále s Brazílií a vůbec byl nadšený, že může pohovořit s někým z této slavné země. Dneska už z nás tak nadšený nebyl.

Místní františkánská nemocnice je příjemná, čistá, personál vlídný, ordinace moderní a pan doktor dokonce mluví anglicky. Dle očekávání mě nechá zrentgenovat a zkonstatuje, že to je pořádný výron, ale zlomené to není. Pak mi dá na vybranou jestli chci sádru, nebo jestli si seženeme dlahu. Tu bychom si museli koupit za cca 1200 Kč, ale hlavně bychom ji museli někde sehnat, v Pucónu ji nemají. Pověřujeme tedy mladíka, ať se po dlaze podívá a je nám jasné, že o dnešních vysněných termálech si můžeme tak akorát nechat zdát. Ach jo. Sedíme tedy na zahradě naší hospedaje, hrajeme kostky a čekáme. Kolem páté dorazil mladík, donesl mi nějaké pain killers a zprávu, že dlahu mají v Temucu. Jenže Temuco je dvě hodiny cesty odsud a nám v 9 jede autobus do Santiaga. V tu chvíli na scénu vstupuje paní domácí jako Deus ex Machina a dozvídáme se, že jednu takovou dlahu tady má po nějaké podobně nešťastné turistce. Když jí dlahu pošleme zpět, klidně nám ji půjčí.

Ve světle posledních událostí tedy přehodnocujeme původní plány a vytváříme nový itinerář "Argentina pro handicapované". Vinné sklípky v Mendoze by mému kotníku mohly pomoct, takže po večeři nasedáme do autobusu JAC semicama a vyrážíme do Santiaga. Tentokrát je to i s dekou a polštářem.

JAC ejecutivo, obdoba třídy semicama, kterou se mi nakonec včera podařilo sehnat se slevou (11 110$ namísto standardních 14 200$) nabízí sice o něco méně místa na mé dlouhé nohy, než konkurence, přesto to zase byl příjemný zážitek, navíc s nápojem a se snídaní, přičemž podávaný toast byl skutečně jedlý. Filmem na dobrou noc byl protentokrát horror „The Nun“, naštěstí byl zvuk pouštěný pouze do sluchátek.

Do Santiaga dorážíme někdy po sedmé ranní. Ještě v autobusu si uvědomuji, že jsem asi přišel o GPSku, která nejspíš zůstala zapomenuta ve víku zapůjčeného batohu. Káču usazuji na autobusovém nádraží, kde na jedné z laviček vytváříme základnu s batohovou hradbou a vyrážím shánět informace. Terminál okupují pouze dvě společnosti - Tur Bus a Pullman a do Mendozy jede jen Tur Bus a to až o půl druhé a ve tři. Zatímco jsme vystřídali stráže v naší baště a Káča se odbelhala k záchodům, se zděšením zjišťuji, že jsem v autobuse zapomněl telefon a sluchátka, zasunuté v síťce na opěradle. Dnes nemám svůj den... Krátká intervence u kiosku JACu přinesla úlevu – telefon je na vrátnici garáží společnosti. Taxíkem si ho vyzvedávám, zpátky jdu pěšky. Leč zrada: v oblasti jsou autobusové terminály tři, takže trochu bloudím, neboť nevím, na kterém jsme zbudovali naše opevnění. Nakonec nacházím ten správný, abych se vzápětí vydal hledat i ty ostatní, jesli z nich nejede něco do Mendozy.

První z nich – San Borje je od toho našeho vzdáleno asi čtyři bloky. Je to obrovské, nicméně striktně vnitrostátní nádraží, ale zato má informační kiosek, kde mi upřesnili i existenci toho třetího nádraží, ze kterého jezdí i mezinárodní linky, což se mi na tom „našem“ nádraží pokoušeli zatlouct. Na rozdíl on San Borje je to poslední hledané nádraží hned vedle (vida) a do Mendozy to z něj jezdí co půl hodiny. Přesunujeme se na něj a naháněči se div nepřetrhnou, abychom si vybrali právě jejich společnost. Nakonec si vybíráme agenturu O'Higgins a v 11:30 a po mírných peripetiích, kdy obsluha neměla zcela jasno z kterého nástupiště jejich busík vlastně odjíždí (což při naší omezené pohyblivosti hrálo poměrně významnou roli) vyrážíme zpět do Argentiny.
Cesta opravdu stojí za to, hranice samotná je v sedle ve výši 2850 m.n.m., silnice se klikatí, projíždí lyžařským střediskem, občas i pod sjezdovkou, okolo nádherné hory.

Na společné chilsko-argentinské hranici panuje čilý zmatek, posílají nás tam a zpět a poprvé se setkáváme s tím, že zavazadla prohlížejí i Argentinci, což naštěstí odnesl spíše autobus před námi. Pak už se s naším minibusem spouštíme na argentinskou stranu. Projíždíme v podstatě pod Aconcaguou, hory okolo jsou dlouho pusté, bez jediného stromu. Údolím, kterým jedeme dříve vedla železnice, v některých místech jsou koleje kryty dřevěnými a hliníkovými tunely. Údolí s kalnou řekou přímo pod štíty hor a pionýrské stavby železnice a budov k nim příslušejícím mi samovolně vybavují píseň „Telegraph Road“.

V Mendoze si hned po příjezdu zařizujeme zítřejší program – exkurzi po sklípcích. S ubytováním máme teď před Velikonocemi už o poznání větší problém, než jsme zvyklí, nakonec se ubytováváme poměrně v centru v ho(s)telu Galicia, kde za 80$ na noc získáváme pokoj sice s oknem do prádelny, zato s televizí a se snídaní. Náročný den zapíjíme pivem v sousední pivnici a před spaním ještě čučíme na telku.

Fotky

Vzhledem k tomu, že v pokoji nebyla zbytečná okna a to jediné do prádelny má okenice, neruší nás ráno světlo a můžeme si pospat. Po snídani vyrážíme busem do asi čtyři bloky vzdáleného centra, ten ale nejede přímo, takže si alespoň trochu prohlídneme Mendozu. Je to velmi příjemné město, kde ulice jsou z obou stran lemovány stromy. Ty jsou zásobeny vodou promyšleným zavlažovacím systémem. Později jsme se dozvědeli, že Mendoza je vlastně oázou v poušti, která je zavlažovaná díky kanálům a nedalekým přehradám. V centru jsme si koupili letenky z BsAs do Iguazú a zpět, čímž si definitivně fixujeme další program. Vychází nám to přesně na velikonoce, takže jsme rádi, že jsme nějaké letenky sehnali. Letíme 23.3. a vracíme se 26.3. Poté se vracíme do hotelu, Míša vyzvedává prádlo z prádelny a v osvědčeném podniku si dáváme rychlý oběd. Pak už čekáme na cestovku, která nás vyzvedne na naši exkurzi po místních bodegách - výrobnách vína.

Podle cestovky bychom měli vidět jednu menší a jednu větší bodegu. Pod pojmem menší si představujeme vinaře typu Heda z Bílovic, a tak jsme v prvním podniku usoudili, že to je ten větší. Prohlížíme si sklepy se sudy, největší sud v Mendoze (420 hl), uložené lahve. Na závěr ochytnáváme místní značku Carscal červený i bílý (směs odrůd). 2 lahve tekutých suvenýrů jsme si také koupili, uvidíme, kam až je dovezeme. V druhém podniku jsme pochopili, že ten předchozí byl ten menší. Obrovské tanky přístroje, chlazení a žádné sklepy. Hrozny sem vozí na stařičkých náklaďácích, které vždy před vysypáním nákladu najedou na váhu, kolik hroznů přivezli. Jako nášup máme ještě prohlídku výrobny olivového oleje a sušených rajčat. I tady dojde na závěr na ochutnávku a čerstvé pečivo namočené v různých olivových olejích je překvapivě dobré. Ale samotné bych to nepila. :)

Po příjezdu se necháváme vyhodit na autobusovém nádraží, abychom zjistili spojení do BsAs. Jede to jenom na noc, impulzivně se tedy rozhodujeme pro operativní opuštění Mendozy. Sice musíme zaplatit i nestrávenou noc v hotelu, ale zase získáme jeden den navíc. Rychle jsme se tedy vrátili do hotelu, zabalit, nakoupit a zpět na autobusák. Cesta s firmou Andesmar je tentokrát obohacena o bingo, vítěz získal lahev vína - nebohý malý chlapec musel ještě zazpívat. Večeře je tentokrát teplá a chutná a na videu nepuští žádný krvák, ale film "Chyť mě, když to dokážeš". Bohužel s mizerným a ještě španělským zvukem. No, a najednou jsme byli BsAs.

Fotky