Puc�n a Villarica
Na hlavní tøídì jsme zjistili, že výstup na Villaricu, kam se nesmí bez prùvodce, bude asi dobrá masovka - každé druhé dveøe nabízejí tento výstup. Ale co, žhavou lávu doma nemáme. Výlet si nakonec objednáváme u Nicolase, který nás odchytl na nádraží. Veèer se máme stavit pro výstroj, ale dozvídáme se, že zítra se nikam nejde kvùli poèasí, snad pozítøí. Po veèeøi jsme si ještì udìlali procházku k jezeru Villarica, kde mají pìknou pláž a poloostrov nápaditì pojmenovaný Penninsula. Ten slouží také jako evakuaèní útoèištì, když vulkán není v dobré náladì. Pøed inforcentrem mají semafor, který informuje, jak na tom sopka je: zelená - ze sopouchu unikají sirné výpary a celkem se nic nedìje, oranžová - drobné otøesy, èervená - je zle. Nám svítí zelená.
Na zítøek jsme tedy zmìnili plány a rozhodli se pro výlet do nedalekého parku Huerquehue. Ještì zvažujeme možnost dvoudenního treku k termálùm na druhém konci parku, které jsou pøístupné pouze pìšky, ale nakonec jsme se rozhodli pro vulkán pozítøí. Do termálù si zajedeme na Slovensko nebo do Maïarska.
Fotky
Vstáváme a na osmou vyrážíme na autobus, který nás odveze do Národního parku Huerquehue, který slibuje napø. stromy Araukárie (monkey puzzle trees) pojmenované po místním indiánském kmeni, který dal také název celé oblasti. Autobusák máme naštìstí za rohem, tak to ani moc nebolí. Poèasí je ošklivé, nízké mraky leží napíchnuté na okolních stromech, obèas zaprší, nebo spíš obèas pršet pøestane. V autobuse s námi jede velmi hlasitý Ital, který navíc každou druhou samohlásku protahuje, aby si rozmyslel další anglické slovíèko, které chce použít. Ve strachu, že bychom ho museli poslouchat celý den, prcháme hned po zaplacení vstupného (4000 CLP/os) z doslechu.
Trek Los Lagos míøí k nìkolika výše položeným jezerùm. Cesta pomìrnì prudce stoupá vysokým lesem s øídkým bambusovým porostem a za sedlem ve výšce 1250 doráží k prvnímu jezeru. Cestou se ještì zastavujeme u vodopádu. Obcházíme jezera lemovaná Araukáriemi a poèasí se prùbìžnì mìní a s ním i naše myšlenky: co budeme dìlat, pokud zítra na sopku pùjdeme a co budeme dìlat, pokud zítra na sopku nepùjdeme. Plánujeme a bohové se smìjí. Pøestože jsme na obloze vidìli i modré nebe a slunce, k autobusu se vracíme v hustém dešti a v kotouèích mlhy. Pøi èekání na odjezd autobusu se z pøedešlého spoje vynoøila také podezøele èesky vypadající dvojice. Poté, co se proøekli guardaparkovi, že jsou "de Republica Checa", dáváme se s nimi do øeèi. Jsou ale teprve na zaèátku cesty, takže se žádné zajímavé tipy nedozvídáme. Jenom to, že prostì vyjeli a uvidí na jak dlouho. Závidíme jim, nám už se to krátí...
Po návratu se v cestovce dozvídáme, že zítra na vulkán jdeme! Takže jsme si vyzvedli vybavení (batoh s maèkami, helmou, nepromokavou bundu a gatì, èepièku pod pøilbu á la Tìreškovová a záhadný kus cordury s pøeskami, jehož úèel nám není jasný. A brzo spát, zítra vyrážíme v pìt ráno.
Fotky
Za další hodinu jsme dorazili ke snìhu, nazouváme maèky a fasujeme cepíny. Dostane se nám instrukcí, jak se na maèkách pohybovat a co dìlat s cepínem, když spadneme. Stoupání na maèkách nám jde, je to docela zábavné. Dokonce se hrdinnì držíme vrcholového družstva, já jako jedna ze dvou holek, na což jsem náležitì pyšná. Poslední èást cesty se jde zase po kamenech a ztuhlé lávì, škvírami se kouøí. Dým houstne. Bohužel až moc, takže hlavní prùvodce velí k návratu - sopka vypouští moc barevných èmoudíkù a skoro se nedá dýchat, natož stoupat. Kráter s lávou nebude, ach jo.
Zato ale bylo jiné dobrodružství: cesta zpìt se ponìkud vymkla, totiž vymknul se mi kotník. Ujela jsem po volném kameni a usedla si na pravý kotník. Chvíli ještì zkouším jít, ale nejde to. Jeden z prùvodcù si mì tedy bere na záda (!) a sestupuje se mnou. Když jsme dorazili ke snìhu, koneènì jsem pochopila, na co je ta divná vìc s pøezkami. Jsou to takové plenkové kalhotky, které jsem si zapla na zadek, do lana se zapøáhli dva prùvodci a už jsme si to frèeli po snìhu dolù. Na konci byla dokonce udìlaná skluzavka, takže se svezli všichni. Pod snìhem pøijdou na øadu zase šerpové. Støídají se dva a stále se mì ptají, jak se cítím. Odpovídám, že "já dobøe, ale co vy?" Mohlo se to stát jedné z tìch éterických bytostí, které jdou s námi, ale také se to mohlo stát Míšovi, že... Ale nadøeli se se mnou pìknì. No a dál už se nic dramatického nestalo: donesli mì dolù, naproti nám vyjel øidiè s terénním autem, vrátili jsme vybavení a nechali se dovézt do naší hospedaje. Tady jsem si vlezla do sprchy a do postele, Míša mi pøines veèeøi a za chvíli jsem byla tuhá. Míša mezitím obíhal všeliké zaøizování.
Fotky
Místní františkánská nemocnice je pøíjemná, èistá, personál vlídný, ordinace moderní a pan doktor dokonce mluví anglicky. Dle oèekávání mì nechá zrentgenovat a zkonstatuje, že to je poøádný výron, ale zlomené to není. Pak mi dá na vybranou jestli chci sádru, nebo jestli si seženeme dlahu. Tu bychom si museli koupit za cca 1200 Kè, ale hlavnì bychom ji museli nìkde sehnat, v Pucónu ji nemají. Povìøujeme tedy mladíka, a� se po dlaze podívá a je nám jasné, že o dnešních vysnìných termálech si mùžeme tak akorát nechat zdát. Ach jo. Sedíme tedy na zahradì naší hospedaje, hrajeme kostky a èekáme. Kolem páté dorazil mladík, donesl mi nìjaké pain killers a zprávu, že dlahu mají v Temucu. Jenže Temuco je dvì hodiny cesty odsud a nám v 9 jede autobus do Santiaga. V tu chvíli na scénu vstupuje paní domácí jako Deus ex Machina a dozvídáme se, že jednu takovou dlahu tady má po nìjaké podobnì neš�astné turistce. Když jí dlahu pošleme zpìt, klidnì nám ji pùjèí.
Ve svìtle posledních událostí tedy pøehodnocujeme pùvodní plány a vytváøíme nový itineráø "Argentina pro handicapované". Vinné sklípky v Mendoze by mému kotníku mohly pomoct, takže po veèeøi nasedáme do autobusu JAC semicama a vyrážíme do Santiaga. Tentokrát je to i s dekou a polštáøem.
Do Santiaga dorážíme nìkdy po sedmé ranní. Ještì v autobusu si uvìdomuji, že jsem asi pøišel o GPSku, která nejspíš zùstala zapomenuta ve víku zapùjèeného batohu. Káèu usazuji na autobusovém nádraží, kde na jedné z lavièek vytváøíme základnu s batohovou hradbou a vyrážím shánìt informace. Terminál okupují pouze dvì spoleènosti - Tur Bus a Pullman a do Mendozy jede jen Tur Bus a to až o pùl druhé a ve tøi. Zatímco jsme vystøídali stráže v naší baštì a Káèa se odbelhala k záchodùm, se zdìšením zjiš�uji, že jsem v autobuse zapomnìl telefon a sluchátka, zasunuté v sí�ce na opìradle. Dnes nemám svùj den... Krátká intervence u kiosku JACu pøinesla úlevu – telefon je na vrátnici garáží spoleènosti. Taxíkem si ho vyzvedávám, zpátky jdu pìšky. Leè zrada: v oblasti jsou autobusové terminály tøi, takže trochu bloudím, nebo� nevím, na kterém jsme zbudovali naše opevnìní. Nakonec nacházím ten správný, abych se vzápìtí vydal hledat i ty ostatní, jesli z nich nejede nìco do Mendozy.
První z nich – San Borje je od toho našeho vzdáleno asi ètyøi bloky. Je to obrovské, nicménì striktnì vnitrostátní nádraží, ale zato má informaèní kiosek, kde mi upøesnili i existenci toho tøetího nádraží, ze kterého jezdí i mezinárodní linky, což se mi na tom „našem“ nádraží pokoušeli zatlouct. Na rozdíl on San Borje je to poslední hledané nádraží hned vedle (vida) a do Mendozy to z nìj jezdí co pùl hodiny. Pøesunujeme se na nìj a nahánìèi se div nepøetrhnou, abychom si vybrali právì jejich spoleènost. Nakonec si vybíráme agenturu O'Higgins a v 11:30 a po mírných peripetiích, kdy obsluha nemìla zcela jasno z kterého nástupištì jejich busík vlastnì odjíždí (což pøi naší omezené pohyblivosti hrálo pomìrnì významnou roli) vyrážíme zpìt do Argentiny.
Cesta opravdu stojí za to, hranice samotná je v sedle ve výši 2850 m.n.m., silnice se klikatí, projíždí lyžaøským støediskem, obèas i pod sjezdovkou, okolo nádherné hory.
Na spoleèné chilsko-argentinské hranici panuje èilý zmatek, posílají nás tam a zpìt a poprvé se setkáváme s tím, že zavazadla prohlížejí i Argentinci, což naštìstí odnesl spíše autobus pøed námi. Pak už se s naším minibusem spouštíme na argentinskou stranu. Projíždíme v podstatì pod Aconcaguou, hory okolo jsou dlouho pusté, bez jediného stromu. Údolím, kterým jedeme døíve vedla železnice, v nìkterých místech jsou koleje kryty døevìnými a hliníkovými tunely. Údolí s kalnou øekou pøímo pod štíty hor a pionýrské stavby železnice a budov k nim pøíslušejícím mi samovolnì vybavují píseò „Telegraph Road“.
V Mendoze si hned po pøíjezdu zaøizujeme zítøejší program – exkurzi po sklípcích. S ubytováním máme teï pøed Velikonocemi už o poznání vìtší problém, než jsme zvyklí, nakonec se ubytováváme pomìrnì v centru v ho(s)telu Galicia, kde za 80$ na noc získáváme pokoj sice s oknem do prádelny, zato s televizí a se snídaní. Nároèný den zapíjíme pivem v sousední pivnici a pøed spaním ještì èuèíme na telku.
Fotky
Podle cestovky bychom mìli vidìt jednu menší a jednu vìtší bodegu. Pod pojmem menší si pøedstavujeme vinaøe typu Heda z Bílovic, a tak jsme v prvním podniku usoudili, že to je ten vìtší. Prohlížíme si sklepy se sudy, nejvìtší sud v Mendoze (420 hl), uložené lahve. Na závìr ochytnáváme místní znaèku Carscal èervený i bílý (smìs odrùd). 2 lahve tekutých suvenýrù jsme si také koupili, uvidíme, kam až je dovezeme. V druhém podniku jsme pochopili, že ten pøedchozí byl ten menší. Obrovské tanky pøístroje, chlazení a žádné sklepy. Hrozny sem vozí na staøièkých náklaïácích, které vždy pøed vysypáním nákladu najedou na váhu, kolik hroznù pøivezli. Jako nášup máme ještì prohlídku výrobny olivového oleje a sušených rajèat. I tady dojde na závìr na ochutnávku a èerstvé peèivo namoèené v rùzných olivových olejích je pøekvapivì dobré. Ale samotné bych to nepila. :)
Po pøíjezdu se necháváme vyhodit na autobusovém nádraží, abychom zjistili spojení do BsAs. Jede to jenom na noc, impulzivnì se tedy rozhodujeme pro operativní opuštìní Mendozy. Sice musíme zaplatit i nestrávenou noc v hotelu, ale zase získáme jeden den navíc. Rychle jsme se tedy vrátili do hotelu, zabalit, nakoupit a zpìt na autobusák. Cesta s firmou Andesmar je tentokrát obohacena o bingo, vítìz získal lahev vína - nebohý malý chlapec musel ještì zazpívat. Veèeøe je tentokrát teplá a chutná a na videu nepuští žádný krvák, ale film "Chy� mì, když to dokážeš". Bohužel s mizerným a ještì španìlským zvukem. No, a najednou jsme byli BsAs.


















