Web K��i a M�i

Změnou data odjezdu jsme také posunuli jeho hodinu. Neodjíždíme v sedm ale v devět, takže jsme ráno stihli hotelovou snídani. To je dobrý začátek dne. V děvět nasedáme s ostatními gringos do autobusu směr El Calafate - Borůvky. Množství gringos mi poněkud kazí náladu, připadám si jak na pouťové atrakci. Až do večera mi trvá smířit se s faktem, žeprostě jsme turisti a nic s tím nenaděláme.

Přes hranice jsme úspěšně propašovali housky se salámem, tak aspoň netrpíme hlady. U benzinky za argentinskými hranicemi na nás nastupuje "pravý indián" - v čelence a v džínových kraťasech s třásněmi hraje na flétny a dost smrdí. Ve tři dopoledne, tedy ve čtyři místního času přistáváme v El Calafate. Ještě chvíli na nádraží řešíme další postup - lístky do El Chalténu jsou na zítra vyprodané, takže nejdřív pojedeme na ledovec Perito Moreno a pak na Fitz Roy.

Ubytovali jsme se ve velice příjemném hostelu kousek od nádraží za 35 ARS za postel v pokojíku s palandami velikosti vlakového kupé. Na chodbě jsou ale skříňky na věci a společenská místnost/kuchyň je velmi příjemná. Jdeme obhlídnout "City" - hlavní ulici se suvenýry, v supermercadu nakupujeme večeři - výborné empanadas a to vše spolu s oblíbeným pivem Quilmes konzumujeme na zahradě hostelu. Večer trávíme hrou v kostky a karty ve společnosti tří litrových lahví Quilmese, které doplňujeme vedle v pekárně. Obě hry jsem prohrála.

Fotky

Dnes nebylo třeba brzy vstávat. V klidu jsme tedy posnídali mléko a sladké pečivo odvedle z panaderie. Ráno jsem zaregistrovala Slovenčinu a chlapec se málem udusil, když jsem ho pozdravila "dobré ráno". Během snídaně jsme příjemně pohovořili a v deset jsme se nalodili do mikrobusíku, který nás za 60 ARS/os odvezl k ledovci (a večer zpět). Cestou jsme ještě zaplatili 40 ARS/os za vstup do národního parku.

Perito Moreno je opravdu pořádný kus ledu - čelo je vysoké 40-60 m a široké několik kilometrů. Do objektivu běžného foťáku ho rozhodně nedostanete a při představě, že čelo je zhruba vysoké jako náš 14patrový panelák, jde člověku hlava kolem. Proto, když se občas sesune masa ledu na čele ledovce, vypadá to jako zpomalené. Jen mohutné burácení, které dolehne se značným zpožděním, a vlna, která se zvedne, naznačí, že ledovec je ve skutečnosti větší, než vypadá. Počasí je nádherné a my z lávek a galerií na protějším břehu pozorujeme čelo čekajíce, až se kus sesune a předvede nám zase tu skvělou podívanou. Ledovec je také nejrychleji postupujícím pevninským ledovcem na světě - postupuje rychlostí 2 m za den! Čelo ledovce se opírá o protější horu, čímž uzavírá průtok vody mezi zátokami Lago Argentina. A zhruba jednou za 4 roky se voda z jedné části provalí skrz ledovec. Naposledy se tak stalo před čtyřmi lety, tak máme šanci.

V jednu nás busík odváží k přístavišti lodí - rozhodli jsme se ledovec obhlídnout zblízka za katamaranu. Ostatní cestující buď o výlet lodí nemají zájem, nebo z výkladu šoféra nepochopili sraz. (Nám stačilo se jednou přeptat. :) Busík máme jen pro sebe. Za 38 ARS/os nasedáme na katamaran, který s námi vyplouvá k čelu ledovce. Můžeme tak pozorovat pád několika obrovských ledových věží zespoda (přesto z uctivé dálky asi 300m). Po návratu na souš na nás zase čeká náš osobní šofér a odváží nás zpět k vyhlídce. Až do odjezdu sledujeme děje na ledovci, za což jsme odměněni ještě pádem několika pořádných ledových balvanů.

Po návratu do Calafate se ještě vydáváme na nákup na trek pod Fitz Roy. V oblíbené sámošce La Anonima nakupujeme potřebné sušené na trek, empanadas con pollo na snídani a na večer vajíčka, brambory a špek a k tomu třetinkovou lahev Staropramenu (!), která nás stála to, co litrová lahev Quilmese. Ale volání Smíchova v tak vzdálených krajích jsme nemohli odolat. Na ulici před kráme ještě chvíli okouníme na nějaký zřejmě dobročinný hudební festiválek s příjemnou muzikou. Večer jsme si uvařili vajíčka se špekem a brambory, chvíli jsme s přítelem Staroušem poseděli na zápraží, zabalili se a na kutě, ráno vstáváme.

Fotky

Dnes bylo vstávání krušnější. Autobus do Chalténu odjíždí už v osm, což je tady s východem slunce. Cestou zastavujeme u Hosterie La Leona na břehu stejnojmenné řeky, která je významná především tím, že zde měsíc přebývali Butch Cassidy a Sundance Kid s Ettou Place poté, co vyloupili banku v Rio Gallegos a před svým uprkem do Chile.

Z pampózní placky se najednou před nám zvedá masiv s Fitz Royem uprostřed. Je nádherné počasí - modrá obloha je bez mráčku. Řidiče už asi přestalo bavit, jak mu všichni fotí přes rameno, a tak nám zastavil, abychom se všichni mohli vyhrnout ven fotit své první dojmy. Na kraji Chalténu nás ještě autobus vysypal před Guarderií, kde se nám dostalo výkladu, jak se v NP chovat. Na konečné stanici ještě v hosterii potvrzujeme termín návratu a můžeme vyrazit do hor. Moc nám to v raném odpoledni, nejde teprve po obědě se nohy neochotně rozhýbou. Brzy jsme ale odměněni krásnými výhledy na Río de las Vueltas a Fitz Roy, v místním jazyce El Chaltén. Také můžeme dost zblízka obdivovat místní datly, které máme na dosah ruky. Hladit se je ale radši nepokoušíme zejména při pohledu na jejich usilovnou práci - co jejich zobáky dovedou je vidět všude kolem.

Po asi třech hodinách velmi volné chůze dorážíme do kempu Poincenot pod Fitz Royem. Rozbili jsme stan a povečeřeli. Kolem nás se plácek plní k naší nelibosti převážně izraelskými turisty a když se z několika míst ozve i reprodukovaná hudba, nevěříme vlastním uším. Proč ti lidé vůbec jedou do hor? Sotva zalezlo slunko za Fitz Roy, je zima. Chvíli ještě sedíme před stanem a za chvíli zalézáme do spacáků.

Fotky

Dlouho do noci zuřil izraelský mejdan. Asi se ze mě stává antisemita... Naštěstí jsme se shodli, že východ slunce nad Fitz Roy nám bude stačit z kempu, takže nemusíme vstávat. Divadlo začíná v 8,30 a je na co se koukat: Fitz Roy dnes už s tradičním obláčkem kolem špice, je rudě nasvícen vycházejícím sluncem.

Když už slunko ozařuje celý Fitz Roy běžnou žlutou barvou, jedeme snídat, zvolna se zabalíme a nalehko vyrážíme velikána obhlédnout zblízka. Stoupání trvá cca 1 hodinu a není nijak dramatické. Z Fitz Roye mezitím sundají mraky, takže u Lago de los Tres máme všechny špice jak na dlani. Stojíme kousek pod nimi a přesto se vrcholy tyčí ještě přes 1000 m nad nás.

Poté se velmi nenáročnou cestou ubíráme směrem k Cerro Torre. Obědváme s vyhlídkou na jezero Madre, kocháme se Fitz Royem a za necelé 3 hodinky přicházíme do příjemného kempu pod Torre. Kemp je docela prázdný, zdá se, že dnešní noc bude klidná. Cerro Torre jen občas vykoukne z mraků.

Fotky

Přes naše opatření spočívající v pečlivém výběru místa na stan, aby se vedle nás nikdo nevešel a aby případné hlučnější projevy přehlušila řeka, noc klidná nebyla. Postarala se o to myš. Přes postupné odklízení všeho jedlého a potenciálně jedlého (vč. odpadků) z apsid stanu, myš stále šustila tu na jedné, tu na druhé straně. Když jsme rozsvítili a otevřeli stan, vždy na nás chvíli drze civěla než zmizela ze stanu. Jednu chvíli to dokonce vypadalo, že místo ven půjde dovnitř do stanu. Poté, co už podruhé rachotila v ešusu na Míšově straně stanu, rozhodl se na myš nastražit past jako slavný lovec Pampalini. Past se sestávala z ešusu a víčka podpíraného klacíkem. Po další šustící sérii past opravdu sklapla a v ešusu se proháněla jedná překvapená myš. Hodit do řeky zvířátko s žalostným korálkovým kukučem jsme zavrhli, tak Míša myš alespoň odnesl co nejdál od našeho stanu. Zbytek noci už byl v klidu (nebo nás myš natolik unavila, že jsme její další řádění zaspali). Bilance: jedna ohryzaná přeska na mém batohu a prožrané lepidlo, kterým lepíme do deníčku.

Ráno vstáváme s východem slunce (tedy v 8,30) a krátce po desáté vyrážíme zpět do Chalténu. Nad Cerro Torre stále visí mraky. Do Chalténu dorážíme ve čtvrt na jednu, takže máme akorát čas dojíst zbylé zásoby, než nás naloží autobus do Calafate. Na zpáteční cestě opět stavíme u Estancie Leona, která funguje také jako přestupní bod mezi linkami, které se tu kříží. Míša chvíli zvažuje koupi šedého ponča, ale nakonec to ještě odložíme, třeba bude někde levněji (nebylo).

Na autobusovém nádraží zjišťujeme, že spoj do Esquelu jede 30 hodin se dvěma přestupy a odjíždí se ve 4 ráno. V hostelu nás velice příjemně překvapili, když nám nabídli "poloviční nocleh" - za 15 ARS/os (tedy méně než polovina normální ceny) máme do odjezdu autobusu k dispozici sprchy, kuchyň, ale i dvě postele bez povlečení. U okénka autobusové společnosti potom trávíme asi půl hodiny, než se podaří ze systému vyrazit naše dvě jízdenky do Esquelu. Buď maji velmi ppoommaalléé připojení nebo byl přetížen server. Nicméně se zadařilo a pocit dobře vykonané práce patrný z výrazu obsluhujícího mládence byl rozhodně zasloužený.

Konečně jsme mohli vyrazit na vysněnou večeři. Zašli jsme do doporučovaného podniku Rick´s Café a dali si každý bife de lomo (tedy pravý biftek). Nad jídelním lístkem Míša prohlásil tuto večeři za svou narozeninovou, aby zadusil veškeré mé pokusy o spořivost. Navíc jsme v Argentině a je třeba ochutnat ten pravý biftek. Ten jsme doprovodili místním Malbecem a završili flanem. Bylo to naprosto skvělé, a přestože bifteku bylo tak třikrát tolik, co bývá u nás, byli jsme najedení tak akorát.

Povečeři jsme podnikli nájezd na místní obchody se suvenýry, když už jsme za půlkou cesty. Výsledkem bylo pro každého tričko a pro mě pončo. Nakonec jsme nakoupili zásoby na cestu, při pivu odeslali maily do domoviny a hurá na krátké kutě.

Fotky

Budík je neúprosný: ve 3.30 vstát, nahodit bágly a na nádraží. První částí naší cesty je spoj do Rio Gallegos. Už v tomto autobuse je příjemně místa na nohy i pro Míšu, nemluvně za námi se chová naprosto mravně, takže nás ve spánku nic neruší a s rozbřeskem přijíždíme do Rio Gallegos. Tady Míša podniká rychlý výpad do nejbližší panaderie, protože do devíti ráno jsou veškeré supermarkety beznadějně zavřené.

Po deváté vyrážíme dalším autobusem do města Caletta Olivia, kam máme dorazit krátce po sedmé hodině, takže si plánujeme, že během pauzy se navečeříme. Cestou nás na checkpointu při výjezdu z velkých měst kontrolují policisté podle seznamu cestujících. Překvapivé. Cesta zase vede tou podivnou krajinou, takže většinou klimbáme, v poledne nám k našemu překvapení přinesou oběd stejně jako v letadle zatavený do fólie a podobně "chutný". Tři variace na sendvič se šunkou a sýrem a oplatku. Dlouho mi vrtá hlavou, proč někdo vůbec dělá takhle hnusné sendviče, možná bych si i připlatila, aby mi to nedávali... Jinak je tento autobus ve třídě semi-cama, což znamená větší prostor na nohy a opěrku na nohy (na lýtka). Míša by ještě uvítal vyšší opěrky na hlavu, ale i tak byla cesta veskrze pohodlná na rozdíl např. od economy class v letadle.

V autobuse nám pouští dva filmy z úžasného DVD zajisté určeného do letadla - obsahuje čtyři filmy s leteckou tematikou. Tajemný let s "Chodie Foster" vypadal sice docela zajímavě, bohužel byl bez titulků a víceméně i bez (španělského) zvuku. Zato Hadi v letadle je blbost bez měřítek. Občas to vypadalo jako parodie žánru, občas se to tvářilo smrtelně vážně. Větší ptákovinu jsme snad ještě neviděli.

Asi v šest přijíždíme do města Caletta Olivia a hned vyrážíme do města za večeří. Mám tentokrát chuť na těstoviny. Před sedmou je ale všude siestové mrtvo, obešli jsme půlku města, které se ukazuje jako zatím největší díra, kterou jsme viděli. Na hlavní avenidě stojí stojí obludná socha "obrero petrolero" - pracující naftař, na okolních kopcích jsou patrné nádrže na naftu a celé město je značně bezútěšné. Když nám v hledání té správné (nebo alespoň nějaké) hospody nepomohly ani infocentrum pro turisty (tedy asi pro nás dva, nevím, co by tu kdo hledal), kupujeme si v místním bufáči hot dog a hámbáče a míříme zpět na nádraží.

Poslední spoj nás odveze do Esquelu, kde budeme něco po sedmé ranní, jedeme se stejnou společností, takže už víme, co nás čeká. Než se setmí, pozorujeme z předních oken dvouposchoďového autobusu krajinu na pobřeží před Comodoro Rivadavia. Tady se autobus zase plní, slyšet jsou zejména dvě Izraelky, které se snaží stevarda ukecat k různým ústupkům, jako např přepnout DVD na anglický zvuk apod. Nicméně stevard je vůči jejich lámané španělštině imunní. Film Next s Nicolasem Cagem jsme už viděli, takže si Míša i přes značný kravál čte a já i přes značný kravál usínám. Sotva jsme po skončení filmu usnuli, budí nás stevard, že jsme v Esquelu.

Fotky